Utkat si svou vlastní teplou vlněnou deku byl můj velký sen. Chtěla jsem si vyzkoušet celý proces vzniku od ovce po hotový produkt. Vybrala jsem si plemeno charolaise, protože jsem měla dostupné množství  a protože je to dostatečně jemnovlnné plemeno. Ovečky bohužel nebyly chované v příznivých podmínkách, vlna byla hodně zakrmená, takže mi dalo hodně velkou práci ji vyčistit.

Zabralo to hodně času a další čas si vzalo česání a přečesávání vlny. Na vysvětlenou – zakrmenou vlnu nejprve rozvolním, potom několikrát češu na bubnové česačce a nakonec ji ještě přečistím na hřebenech, na kterých se odstraní poslední nečistoty.

Potom přišla fáze barvení. Ve skleníku rostlo od jara japonské indigo. Starala jsem se o něj celé léto, aby mi na podzim vydalo za užití speciálního postupu odstíny modré. Barvila jsem jen část připravené vlny, zbytek zůstal v přírodní bílé.

Předla jsem na kolovrátku i na vřetánku tenkou dvojnitku. V praxi to znamená, že si musíte napříst dvojnásobek délky příze potřebné pro osnovu i útek. Stovky metrů.

Modrá byla v různých odstínech i v různých délkách a to rozhodlo, že vzorování na dece bude nepravidelné, něco jako patchwork. A nepravidelný bude i návod. Šířka stavu 80 cm také podmínila to, že jsem musela utkat dvojitou délku a deku následně sešít ze dvou kusů. Tato „omezení“ mě víceméně donutila improvizovat, ale já improvizuji ráda.

Tkaní jsem si moc užívala. Byla to třešnička na dortu, odměna za celoroční přípravu příze. Hrála jsem si se vzorováním diamantové nepravidelné vazby i s užitím barev.

Oba díly jsem potom sešila a celou deku obháčkovala a ručně obšila ozdobným stehem, který zpevnil okraje. Nebála jsem se následně prát deku v pračce na šetrný vlněný program. Neuškodilo jí to.

Celý příběh připomíná pohádku o Krtečkovi a jeho kalhotkách. Já jsem ale neměla k dispozici kamarády, co by pomohli. Asi bych nedokázala spočítat hodiny, které mi tvorba deky zabrala. I kdybych si počítala desetikorunu za hodinu práce, byla by zřejmě neprodejná. A já bych ji ani nedala. Hřeji se pod ní pokaždé, když se dovnitř domu vkrade chladno. Hřeje mě i pocit, že jsem to dokázala, že deka slouží svému účelu. Prala jsem ji od té doby už několikrát. Vždy v pračce. Tvar zůstává stejný, jen barvy mírně vybledly. Ale to k přírodnímu barvířství patří. Ostatně ani komerční barvy nedrží věčně. Deka mě ale bude, doufám, hřát ještě hodně dlouho.