Tahle deka má mnohem delší historii než jakýkoliv jiný výrobek z mé dílny. V samých začátcích, kdy jsem si vlnu teprve osahávala a získávala první zkušenosti, doputovalo ke mně několik pytlů čehosi, co by bylo možné nazvat spíše kopa hnoje než ovčí rouno. Dnes bych si asi takový dárek nevzala. Tehdy jsem ale brala všechno, zvláště když pytle ukrývaly rouno několika barevných odstínů, jak už to tak ovečky prastarého plemene Jacob mají. Byla to ohromná zkušenost. Jestli mi kdy hned po valaškách přirostl nějaký jiný druh vlny k srdci, pak to byla právě jacobí vlna. Co mě zaujalo? Vezme-li se jediný kožíšek této překvapivě drobné ovečky, naleznete v něm nejen několik odstínů barev od bílé přes šedé odstíny po hnědé až černé, ale také vlnu různé hrubosti od opravdu hrubých rousů po jemně vlnkatou podobnou merinu. Musela jsem hodně třídit, spoustu vlny jsem musela vyhodit (tehdy se nehledělo na kvalitu ani čistotu, vlna byla odpad), byla to mravenčí práce, vůbec nevoněla, ale vyplatila se. Česání ukázalo další možnosti. Odstíny se daly sčesat do dalších...
