All posts tagged: Projekty

Beránčí vlnky

Přišel k nám z nedalekých Novohradských hor z prostředí, kdy lišky dávají dobrou noc a z kopců, kde se ovečky pasou, jsou nádherné výhledy na nedaleký klášter. Měl volnost, kam až mu ohradník dovolil. Musel se vyrovnat s rozmary počasí, pásl se na místních bylinách. To vše se projevilo na jeho kožíšku. Mojmír (jak jsme ho nakonec pojmenovali, protože do Bivoje má hodně daleko a prostě ho nemůže nahradit), má vlnu totálně odlišnou od všech našich ovcí i beránků. Znovu se mi potvrdilo, že na kvalitu má vliv prostředí i čím se ovce živí, nejen stáří. Mojmír je mladík, přesto měl ze všech na podzim ostříhaných zvířat nejhrubší vlnu. Ale také nejčistší. Jeho vlna má vysoký lesk, mírně zažloutlé zbarvení a k mé velké radosti vypraná a vyčesaná byla velice rychle. Využila jsem babí léto, obyčejnou odraženou vodu ze studně, starou ždímačku, která je k nezaplacení (jinak vlna schne nejméně týden), a česačka zdolala Mojmírův kožíšek během dvou odpolední. Vlna byla poměrně krátká, Mojmír byl zřejmě ostříhaný i na jaře. Převažovaly hrubé pesíky, podsady bylo …

V barvě bobulí

Jeden z mých dlouhodobých projektů. Představuje dvě, tři sezóny sklizně plodů aronie a bezinek, následné barvení, česání a spředení do příze dvojnitky. Něco bylo spředeno na kolovrátku, něco na vřetánku. Vlnu jsem získala od okolních majitelů. Nebyla to žádná sláva, co se týče čistoty. Většinou bývá hodně zakrmená a to znamená každý chomáček vlny pěkně ručně rozvolnit, aby co nejvíce špíny vypadalo. Další se uvolní česáním a zbytek při předení. Přadýnka přibývala pomalu jedno za druhým bez jakéhokoliv plánu co s nimi. Ale jakmile se poskládala vedle sebe, popadla mě chuť vzít do ruky háček a zkusit něco klasického, háčkovaného. Třeba teplý přehoz, který bude zdobit i hřát. Jak bude velký? To záleží na tom, kolik mi zahrada i okolní příroda nabídne dalších sklizní.

Na stroji

Oprášila jsem svůj letitý pletací stroj Dopleta a spolu s ním i své dovednosti, které jsem si nacvičovala před dávnými lety, ještě v minulém století coby náctiletá. Bývaly to ale doby. V pátek jsem přijela z internátu, v sobotu nahodila očka a pletla, v neděli do večera dokončovala a v pondělí už jsem frčela do školy v novém svetru. Když nebyl po ruce materiál, rozpáral se svetr, který už nebyl „in“ nebo jsem pletla s tím, co bylo po ruce. Třeba s chemlonkou, kterou jsem vylepšila barevnými šicími nitěmi ze zásob mojí mamky. A na světě byl hned model, který neměl nikdo jiný. To mě bavilo – být originální. A vlastně mě to baví dodnes. Nerada pletu nebo dělám cokoliv jiného podle návodu. Ty používám jen zpočátku, když se chci něco naučit. A pak už se spoléhám jen sama na sebe. I za cenu, že budu desetkrát párat a začínat znovu. Pak přišla doba, kdy pletených doplňků bylo tolik, že mě přestalo bavit něco vymýšlet. Stroj skončil v kufru. Na hodně dlouho. Až teď mě …

Historie jedné deky

Utkat si svou vlastní teplou vlněnou deku byl můj velký sen. Chtěla jsem si vyzkoušet celý proces vzniku od ovce po hotový produkt. Vybrala jsem si plemeno charolaise, protože jsem měla dostupné množství  a protože je to dostatečně jemnovlnné plemeno. Ovečky bohužel nebyly chované v příznivých podmínkách, vlna byla hodně zakrmená, takže mi dalo hodně velkou práci ji vyčistit. Zabralo to hodně času a další čas si vzalo česání a přečesávání vlny. Na vysvětlenou – zakrmenou vlnu nejprve rozvolním, potom několikrát češu na bubnové česačce a nakonec ji ještě přečistím na hřebenech, na kterých se odstraní poslední nečistoty. Potom přišla fáze barvení. Ve skleníku rostlo od jara japonské indigo. Starala jsem se o něj celé léto, aby mi na podzim vydalo za užití speciálního postupu odstíny modré. Barvila jsem jen část připravené vlny, zbytek zůstal v přírodní bílé. Předla jsem na kolovrátku i na vřetánku tenkou dvojnitku. V praxi to znamená, že si musíte napříst dvojnásobek délky příze potřebné pro osnovu i útek. Stovky metrů. Modrá byla v různých odstínech i v různých délkách a …