All posts tagged: indigo

Čas pro indigo

Published by

Někdy není vůbec na škodu, že trpím nedostatkem času. Znáte to, neustále se něco musí udělat nejprve a ostatní se odsouvá a odsouvá. K barvení indigem jsem se letos dostala jen jednou. A to ještě díky příjemně teplému podzimu na mě indigo bez úhony počkalo ve skleníku, až se uráčím a konečně si na něj udělám čas. Opět vyrostlo do výšky dospělého člověka, listy přitisklé na sklo se místy začaly zbarvovat do modra, tak hurá na to. Barvení indigem je časově náročné, vždy si musím včlenit celý den. Začíná se ráno otrháním listů, které hned namáčím do studené vody k propláchnutí a aby nezvadly, než se dostanu k další části procesu. Pak listí natrhám na malé kousky a zahřívám ve velkém hrnci v dešťové vodě. Musí se hlídat teplota, protože její přílišné zvýšení znamená, že máte po půlroční úrodě a vše můžete vyhodit. Dobré znamení, vedoucí k úspěchu, je asi po hodině zahřívání zelenomodrá temná tekutina. Pokud vývar vypadá jako čaj, je po všem, někde se stala chyba. Většinou to způsobí moc vysoká teplota. Následně …

Modrá

Published by

Modrou jsem končila předešlý rok a modrou začala ten letošní. Nezávisle na tom, že modrá je pro ten letošní rok oficiální barvou roku, jeden rok tedy budu i módní, pro mě je modrá barvou životní. Ne, nemám šatník celý modrý, ani byt ne, přece jen by to bylo hodně chladné, ale mám tu barvu ve všech podobách ráda. Modrou oblohu, takovou tu s bělavými narůžovělými mráčky, nemusí být jasná. Modré květiny – barva hortenzie asi vede, ale i pomněnka, rozrazil rezekvítek a další jemně něžné rostlinky jsou překrásně modré, stačí si povšimnout. Modrá hladina jihočeských rybníků – to je můj domov, dětství, zázemí, terapie. Modré oči, celá moje rodina je má, dokonce i náš pes Krok. Příroda v modrém oparu nebo modré obzory dálek. Stříbřitě modrý odlesk sněhu – není to nádhera? Ale nejvíc si vážím modré, kterou se mi podaří vyprosit od přírody. Opravdu to není jednoduché. Některé barvy se odvážně vpíjí do vlákna už jen při samotném doteku. Ale modrá? Ta ne. Ta se nechá prosit. Trvalo mi to několik let, než jsem …

Čas pro modrou

Published by

Japonské indigo pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře, což se mi tak docela nedaří. Semínka klíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují. Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty, paprikami a okurkami a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Má také stejné nároky – dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu …

Barvy z přírody

Published by

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé. Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným …

Hotovo, dokončeno

Published by

Na koberci byl uvázaný poslední uzlík, proběhly nutné úpravy a já si teď mohu zpětně zrekapitulovat, co mi tento náročný projekt ukázal a jaké nové zkušenosti přinesl. Jsou okolnosti, které člověk dopředu předpokládá a snaží se je vyřešit předem. A jsou okolnosti, které překvapí a potrápí během práce. Mě asi nejvíce trápilo, že celou spodní vrstvu přeložené tkaniny nevidím, tedy tkám poslepu. Sice jsem si občas zalezla pod stav nebo použila zrcátko, ale jak se později ukázalo, nestačilo to. Naštěstí to byly chyby, které se po sejmutí koberce ze stavu daly napravit. Nejvíce času mi ale sebrala náprava nebo regulace v místě přeložení. Ačkoliv jsem se velice snažila o pravidelnost okraje, koberec je přece jen hodně silná vrstva a vnější přeložení se muselo nějak projevit. Tenhle nedostatek sice šel napravit, ale stál mě více času než samotné tkaní. Navíc jsem to musela provést v dost nepříjemné pozici, kdy jsem lezla po kolenou po koberci ve shrbené poloze, což bylo dost únavné. Nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť do něčeho takového jít. Budu-li si moci …