All posts tagged: předení

Deka Šárka

Tahle deka má mnohem delší historii než jakýkoliv jiný výrobek z mé dílny. V samých začátcích, kdy jsem si vlnu teprve osahávala a získávala první zkušenosti, doputovalo ke mně několik pytlů čehosi, co by bylo možné nazvat spíše kopa hnoje než ovčí rouno. Dnes bych si asi takový dárek nevzala. Tehdy jsem ale brala všechno, zvláště když pytle ukrývaly rouno několika barevných odstínů, jak už to tak ovečky prastarého plemene Jacob mají. Byla to ohromná zkušenost. Jestli mi kdy hned po valaškách přirostl nějaký jiný druh vlny k srdci, pak to byla právě jacobí vlna. Co mě zaujalo? Vezme-li se jediný kožíšek této překvapivě drobné ovečky, naleznete v něm nejen několik odstínů barev od bílé přes šedé odstíny po hnědé až černé, ale také vlnu různé hrubosti od opravdu hrubých rousů po jemně vlnkatou podobnou merinu. Musela jsem hodně třídit, spoustu vlny jsem musela vyhodit (tehdy se nehledělo na kvalitu ani čistotu, vlna byla odpad), byla to mravenčí práce, vůbec nevoněla, ale vyplatila se. Česání ukázalo další možnosti. Odstíny se daly sčesat do dalších jemných …

Těžké loučení

Mám v sobě něco z duše křečka. Co se týká řemeslných pomůcek a materiálů, hromadím a hromadím. Nedokážu přestat. Ještě nemám všechno zpracované, ale už pokukuji po dalších krásných vláknech nebo přízích. A stejné pocity mám, když něco vytvořím. Je v tom kus mého času, mých plánů, mého snění, mé improvizace nebo trpělivosti. Je těžké se s takovým výrobkem rozloučit a poslat ho dál do světa. Většina toho tedy zůstává doma nebo je darována blízkým. Jenže ani pracovní nástroje, ani pomůcky a ani materiál, nic z toho není zadarmo. Je to velice nákladná záležitost. A tak je potřeba, aby se vydané náklady zase nějakou cestou vrátily zpět. Občas se prostě musím se svými výrobky rozloučit. Je to bolestné, ale nutné. Některé příze z Matyldiny stodoly si tedy můžete koupit buď zde, nebo nakoukněte do Matyldina obchůdku na Fler.

Polštář

Nevím, jak to máte milé tvořilky vy, ale já docela často prokrastinuji. Strašně moc mě baví začínat nový projekt. Asi tak do poloviny práce se ještě stále bavím. Ale od poloviny už začnu pokukovat, co bych mohla dělat příště, a před samým závěrem už to nevydržím a začnu pracovat na nové věci. A tak se mi kupí nedodělky a musím být opravdu moc dobře naladěná, abych se přinutila k tomu všechno dokončit. Historie tohoto jednoduchého polštářku je tedy docela dlouhá. Nejdříve mi dcera dovezla z Islandu jako dárek česance vlny z tamních oveček. Tehdy mě úplně neoslovila. Trochu hrubší, plná malých zástřihů. Přesto jsem ji spředla do malých klubíček. Ale co s nimi? Bylo jich jen několik. Na pletení málo. Klubíčka odpočívala dlouho na dně košíku. Až mi jednou zbyla na stavu asi půlmetrová vlněná osnova. Tak akorát pro spotřebování islandské vlny. Vzor byl určený původně pro pléd, neměnila jsem ho. Jen množství od každé barvy mi neumožňovalo nijakou pravidelnost. Vzniklo nahodilé pruhování. A pak byl polštářek vyprán a příze se ve tkanině krásně nafoukla …

Jako čerstvá smetánka

Koberec je skoro hotový, jen mi na konci došla bílá a v zásobách nebyla žádná podobná té, kterou jsem použila. I zalovila jsem ve své vlněné stodůlce a vytáhla plný pytel bílé valašky. Nezdála se mi příliš kvalitní, konce lokýnek byly občas „spečené“, taky byla poměrně krátká, ale pro útek, říkala jsem si, to bude stačit. Začala jsem vlnky vyčesávat na kartáčích (česačka už odpočívá uložená do zimního spánku), a jedna rolička za druhou se krásně leskly. Měly barvu ve sklenici čerstvě nalitého mléka. Spředením vlna vždy dostane tmavší nádech, tak výsledkem byla jemná smetanová barva. A jak přibývala klubíčka, bylo mi jasné, že tahle příze bude úplně něco odlišného, než ta použitá v koberci. A celý proces mě natolik vtáhl do sebe, že si neustále kontroluji, kolik že rouna mi ještě zbývá a jestli budu mít dostatek příze na celý nový projekt, protože tahle vlnka, která na začátku vypadala, že ji použiji jenom na výplň něčeho, se ukázala být nádherná a na valašku neobvykle hebká. Předu na vřetánku a hned skám do trojnitky. I …

Beránčí vlnky

Přišel k nám z nedalekých Novohradských hor z prostředí, kdy lišky dávají dobrou noc a z kopců, kde se ovečky pasou, jsou nádherné výhledy na nedaleký klášter. Měl volnost, kam až mu ohradník dovolil. Musel se vyrovnat s rozmary počasí, pásl se na místních bylinách. To vše se projevilo na jeho kožíšku. Mojmír (jak jsme ho nakonec pojmenovali, protože do Bivoje má hodně daleko a prostě ho nemůže nahradit), má vlnu totálně odlišnou od všech našich ovcí i beránků. Znovu se mi potvrdilo, že na kvalitu má vliv prostředí i čím se ovce živí, nejen stáří. Mojmír je mladík, přesto měl ze všech na podzim ostříhaných zvířat nejhrubší vlnu. Ale také nejčistší. Jeho vlna má vysoký lesk, mírně zažloutlé zbarvení a k mé velké radosti vypraná a vyčesaná byla velice rychle. Využila jsem babí léto, obyčejnou odraženou vodu ze studně, starou ždímačku, která je k nezaplacení (jinak vlna schne nejméně týden), a česačka zdolala Mojmírův kožíšek během dvou odpolední. Vlna byla poměrně krátká, Mojmír byl zřejmě ostříhaný i na jaře. Převažovaly hrubé pesíky, podsady bylo …