All posts filed under: Přírodní vlákna

Deka Šárka

Tahle deka má mnohem delší historii než jakýkoliv jiný výrobek z mé dílny. V samých začátcích, kdy jsem si vlnu teprve osahávala a získávala první zkušenosti, doputovalo ke mně několik pytlů čehosi, co by bylo možné nazvat spíše kopa hnoje než ovčí rouno. Dnes bych si asi takový dárek nevzala. Tehdy jsem ale brala všechno, zvláště když pytle ukrývaly rouno několika barevných odstínů, jak už to tak ovečky prastarého plemene Jacob mají. Byla to ohromná zkušenost. Jestli mi kdy hned po valaškách přirostl nějaký jiný druh vlny k srdci, pak to byla právě jacobí vlna. Co mě zaujalo? Vezme-li se jediný kožíšek této překvapivě drobné ovečky, naleznete v něm nejen několik odstínů barev od bílé přes šedé odstíny po hnědé až černé, ale také vlnu různé hrubosti od opravdu hrubých rousů po jemně vlnkatou podobnou merinu. Musela jsem hodně třídit, spoustu vlny jsem musela vyhodit (tehdy se nehledělo na kvalitu ani čistotu, vlna byla odpad), byla to mravenčí práce, vůbec nevoněla, ale vyplatila se. Česání ukázalo další možnosti. Odstíny se daly sčesat do dalších jemných …

Virtuální ticho

… u nás v Matyldině stodole může znamenat jen dvě věci. Buď se něco děje kolem zvěřince, nebo se usilovně pracuje na novém projektu. Tentokrát je to oboje. Ve stáji se zrodily noví drobečci, celkem bez našeho většího přičinění. Jejich mámy jsou zkušené holky. Legrační je, že jsem vždycky toužila po barevných jehňátkách, od Bivoje byla většinou bílá, a teď máme samé flekáčky, bez výjimky. Možná se mi nakonec po těch bílých i zasteskne. Ale pandičky, jak jim říkáme, jsou rozkošné. Otce nezapřou, podobají se mu jak kdyby mu z oka vypadly. Pro mě to znamená, že letošní jehněčí vlnka bude krásně melírovaná a možná budu mít i trochu přírodně hnědé. Juch! A z toho i vyplývá, že napřesrok budu moci nabídnout koberce a jiné tkaniny v čistě přírodních odstínech. Proč až za tak dlouho? No nejprve musí drobečkové vyrůst, potom musí vyrůst jejich vlnky, pak nějaký čas trvá, než se všechno zpracuje do podoby příze, jako je tady na obrázku z minulých let, a teprve potom mě čeká odměna v podobě zasednutí za stav. …

Těžké loučení

Mám v sobě něco z duše křečka. Co se týká řemeslných pomůcek a materiálů, hromadím a hromadím. Nedokážu přestat. Ještě nemám všechno zpracované, ale už pokukuji po dalších krásných vláknech nebo přízích. A stejné pocity mám, když něco vytvořím. Je v tom kus mého času, mých plánů, mého snění, mé improvizace nebo trpělivosti. Je těžké se s takovým výrobkem rozloučit a poslat ho dál do světa. Většina toho tedy zůstává doma nebo je darována blízkým. Jenže ani pracovní nástroje, ani pomůcky a ani materiál, nic z toho není zadarmo. Je to velice nákladná záležitost. A tak je potřeba, aby se vydané náklady zase nějakou cestou vrátily zpět. Občas se prostě musím se svými výrobky rozloučit. Je to bolestné, ale nutné. Některé příze z Matyldiny stodoly si tedy můžete koupit buď zde, nebo nakoukněte do Matyldina obchůdku na Fler.

Kašmírově

Koza, která vzbuzuje respekt, ale zároveň je v ní spoustu něžnosti. Taková je Dora, koza kašmírská. Máme ji skoro od počátku našeho chovatelského snažení. Přišla k nám jako chlupatá koule a první roky jsem od ní skutečně získávala kašmír – jemnou podsadu, která ji v zimě chránila před chladem. Jenže, u nás už nebyla pořádná zima s mrazy pod desítkou ani nepamatuji. A když je teplá zima, netřeba teplý kožíšek. Stačí takový akorát. Tak už pár let Dora nepřináší skoro žádný užitek. Darmoživka, tak jí říká hospodář. Ona si své místo u nás ale zaslouží. Tak například je to nejskromnější koza z celého stáda. Nepotřebuje žádné pamlsky, i když se samozřejmě přemluvit nechá. Je otužilá. To je taky jasné. Tam, odkud pochází, jsou zimy pořádné. Vzorně se stará o své děti a nejen o své. Všimli jsme si, že se k nim často připojují další kůzlátka. Taková Dořina mateřská školka to je. Však také Dora budí respekt. A to se teď dostávám k jejím méně dobrým vlastnostem. Tam, kde obědvá Dora, tam hned tak někdo …