Deky s rodokmenem

Když si někdy povídám o tkaní s někým, komu se vybaví o této činnosti především obrázky tkalce, jak sedí za stavem a prohazuje člunek sem tam, většinou dostanu otázku typu – JAK DLOUHO TRVÁ UTKAT TENTO VÝROBEK?

… a pokud posluchač zbystří svou pozornost, nadechnu se a začnu vyprávět o cestě, která vede ke konečnému produktu. (Když ne, většinou takový člověk odchází s druhou otázkou v hlavě – Tak proč je to tak drahé?)

Jste ta první skupina lidí? Zajímá vás, jak to vzniklo? Pojďme se spolu podívat na proces vzniku dvou shetland dek. Pozor, začínáme odpočítávat čas!

Shetland proto, že jsem si pro jejich výrobu zvolila tentokrát komerční materiál (upříst ručně dostatek nití na dvě deky je proces hodně zdlouhavý). Ale abych zůstala u svých zásad, materiál je čistá vlna z oveček, které jsou chovány tradičně. Bohužel v tuzemsku je velmi těžké takovou přízi koupit, místní přádelny se zaměřují spíš na pletařky a jejich příze jsou ve velké většině směsové nebo úplně umělohmotné. Stejně tak dovoz je až na malinké výjimky určený pletařkám. Hledala jsem tedy v rámci Evropy. Tradičních výrobců vlněné příze určené pro tkaní je ještě stále dost. Jejich materiál je prověřený časem, dbají na kvalitu a z toho vyplývá, že nebude levný. (Jamieson’s Naturally shetland)

Náklady se samozřejmě navyšují o poštovné, proto nemá cenu objednávat malé množství. Další málo ekonomické chování by bylo tkát pouze jednu deku, odpad ve formě zadního zbytku osnovy, na které už nejde tkát, je značný. Proto je lépe natáhnout si osnovu na více kusů a tím se zmiňovaná zadní část dělí mezi více výrobků a nenavyšuje cenu.

Mezitím, než dorazí materiál, trávím dlouhý čas hledáním a plánováním toho, jak bude výrobek vypadat. Mám ráda originalitu a proto se pouze inspiruji ve světě tkaných výrobků, ale všechny mé tkaniny jsou originály vytvořené podle vzorů ze starých vzorníků. Když si nejsem jistá, jak bude výsledná tkanina vypadat, dělám si vzorek. Není to ztráta času vzhledem k tomu, že bych si jinak mohla znehodnotit drahý materiál.

Pak přijde na řadu osnova. Rozpočítat hustotu, délku, počet nití, kolik nití přijde do jedné sekce osnovního válce, jaký paprsek si zvolím a jak hustě jej navleču. To jsou počty, při kterých je možné lehce se splést. Raději počítám vícekrát a kontroluji se, než potom celou zbabranou osnovu předělávat. Napočítat a nasnovat osnovu trvá několik hodin. Další hodiny zabere čas strávený naváděním osnovy do nitěnek a do paprsku. A nakonec šup na kolena pod stav a navázat šlapadla podle zvedacího plánu.

Ještě stále není vyhráno. I když si dávám velký pozor a k zavádění osnovy přistupuji v pohodové náladě a odpočinutá, stejně se občas stane chybka. Dnes už mi nedělá velký problém ji najít a odstranit, našla jsem si různé obezličky jak to napravit. Dříve jsem prostě osnovu k místu chyby vyvlekla a začala znovu (brrr! nikdy víc!)

A teď se teprve tká. Když je všechno dobře připravené, tkaní frčí a je brzy hotové.

Ne však výrobek. Na řadě jsou zakončovací práce. Dnes už třásně nevážu v ruce, mám na to zkrucovač. Čas mi to neušetří, trvá to stejně dlouho (asi dvě hodiny), jen je to méně namáhavé.

A potom se jde prát a valchovat, což v mém případě znamená napustit vanu, vyzout ponožky a deku pěkně pošlapat bosýma nohama. Znovu a znovu, a měnit vodu, dokud není čistá. Mezitím se jednotlivé nitě pěkně otevřou, vlákna se začnou třením zachytávat do sebe, deka vlastně mírně zaplstí. Teprve po vyprání a usušení rozložením na čerstvém vzduchu přijdou na řadu další dokončovačky – odstřižení kousků příze v místech, kde se přidávala nová útková nit. Těch je hodně. Valchováním se upevnily ve tkanině a už by se z ní neměly dál uvolnit.

Deky se potom ještě mírně napaří přes látku, aby se vyrovnaly záhyby vzniklé sušením. A nakonec z obou stran mírně počešou pro pěkný vzhled. Teprve teď si mohu říct, že je hotovo.