… u nás v Matyldině stodole může znamenat jen dvě věci. Buď se něco děje kolem zvěřince, nebo se usilovně pracuje na novém projektu. Tentokrát je to oboje. Ve stáji se zrodily noví drobečci, celkem bez našeho většího přičinění. Jejich mámy jsou zkušené holky. Legrační je, že jsem vždycky toužila po barevných jehňátkách, od Bivoje byla většinou bílá, a teď máme samé flekáčky, bez výjimky. Možná se mi nakonec po těch bílých i zasteskne. Ale pandičky, jak jim říkáme, jsou rozkošné. Otce nezapřou, podobají se mu jak kdyby mu z oka vypadly.

Pro mě to znamená, že letošní jehněčí vlnka bude krásně melírovaná a možná budu mít i trochu přírodně hnědé. Juch! A z toho i vyplývá, že napřesrok budu moci nabídnout koberce a jiné tkaniny v čistě přírodních odstínech. Proč až za tak dlouho? No nejprve musí drobečkové vyrůst, potom musí vyrůst jejich vlnky, pak nějaký čas trvá, než se všechno zpracuje do podoby příze, jako je tady na obrázku z minulých let, a teprve potom mě čeká odměna v podobě zasednutí za stav. Podoby koberců plánuji už teď, ale musím být trpělivá. Tenhle proces z dávných časů, kdy všechno plynulo svým správným tempem, chce svůj čas. A já mu ho s radostí věnuji. Odměna se dostaví.

No a ta druhá příčina odmlky – samozřejmě stav, lépe řečeno oba stavy. Na jednom jsou ještě stále prostírky, kterými chci přivolávat jaro, na druhém se zkouší nové techniky a vznikají další vzorníky do sbírky.  Už dávno nepokládám tuhle činnost ani za mrhání materiálem ani za ztrátu času. Je to dobrá škola života, dobrodružství objevování i příprava na větší a mnohem nákladnější věci.