Dvakrát do roka si udělám čas, vyhradím si celý víkend a ujedu rodině do Jindřichova Hradce. V mém krásném rodném městě stojí dům. Dům gobelínů se mu říká. Přesnější by asi bylo Dům tapisérií, ale už se stalo, jméno dostal a laikovi je stejně rozdíl mezi těmito dvěma pojmy nejasný.

Jedna ze „školních“ prací – jablíčka si vyzkoušel každý, i Marcelka

Od přízemí až po půdní prostory připomíná tenhle dům velkou a krásnou tradici, kterou budovali desítky let umělci i šikovné ruce místních tkadlen. Když jsem byla malá, tkalcovská i restaurátorská dílna fungovaly. Chvíli jsem snila o tom, že tkaní tapisérií by mohlo být moje budoucí povolání. Osud mě ale zavedl jinam. Nevadí. Po letech se mi naskytla příležitost učit se tomuto krásnému umění od učitelky, pro kterou byly tapisérie celý život. Vážím si těchto setkání, poslouchám její vzpomínky a vyprávění, hltám zkušenosti i rady. A připadám si pořád jako velký Neumětel z Neumětel.

Zdenčin motýl – nejen krásně utkaný, ale i skvěle vybrané barvy

Nejde ani tak o výsledek, že bych si chtěla tapisériemi ověsit zeď. Jde o proces samotný, o setkání s milými lidmi, o příjemné prostředí a strávený víkend. A tak se těším na příští rok. Až si zase udělám čas a rozjedu se opět s velkým dřevěným rámem a taškou plnou klubíček do Domu gobelínů. I proto, aby tahle tradice u nás nezmizela. Chci být jednou z těch, co ji budou udržovat dál.

Odkaz: Dům gobelínů Jindřichův Hradec

Já se stále držím svých přírodních barev. Je to ale dost těžké.