Není vlna jako vlna, přírodní barvířství, Zpracování vlny
Napsat komentář

Čas pro modrou

Japonské indigo pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře, což se mi tak docela nedaří. Semínka klíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují. Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty, paprikami a okurkami a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Má také stejné nároky – dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu skleníku, ukazují příslib modré barvy. Jejich sluncem spečené okraje jsou krásně modré.

Léta jsem k získání modré používala šetrnou studenou metodu, při které se nepoužívá žádná chemická látka, pouze ocet. Proto je mi tato metoda velmi sympatická. Má ale jednu velikou nevýhodu, tou je výtěžnost barvy. Barva je většinou světlá a pokud chci získat tmavší modrou, musím barvení vícekrát opakovat. Spotřebuji tak mnoho drahocenných rostlin. Také se ne vždy tento způsob barvení povede. Modré barvivo je prostě mrška, která se hned tak nenechá polapit.

Mým snem bylo dokázat dostat z rostliny celý její barevný potenciál, protože jen tak se vyplatí všechna ta námaha a půlroční péče o rostliny. Informace v knihách nebo na některých stránkách internetu lze dohledat, ale žádné video ani recept mi nepomohly s praktickou částí procesu. Nepomohly mi ani kurzy nebo workshopy, protože tam se pracuje s indigem v prášku a to je úplně o něčem jiném.

Letošní bohatá úroda mě konečně povzbudila k pokusům. První z nich nedopadly dobře. Barva byla spíš růžová nebo světle modrá, a i ta se nakonec proměnila v šedou. Už už jsem to zase vzdala. Nevěřila bych, jak mě taková obyčejná záležitost dokáže rozhodit. Znovu a znovu jsem hledala nové zdroje informací, něco musím dělat špatně!

Až teprve když jsem přestala sledovat videa a číst protichůdné receptury a spolehla se jen na své instinkty, barva jako by mi přišla sama naproti. První modrá přadýnka visela do druhého dne venku  a já ještě pořád nevěřila, že to tak zůstane, že je ráno zase nenajdu šedá. Povedlo se! S každým dalším pokusem byl výsledek lepší a lepší. Došlo konečně i na valašku, to když už jsem neměla co přebarvit na modrou. Právě jsme ostříhali berana Mojmíra, jeho krásnou dlouhou bílou vlnu jsem chtěla ponechat v přirozené kráse, ale ta modrá, kterou na sebe vzala, jí moc sluší.

Podzim mi přál, ve skleníku ještě stále zůstává dost listí pro poslední pokus a já doufám, že i tentokrát bude úspěšný. Celý proces je pro mě ještě stále obestřený tajemstvím. Je to alchymie a já nemůžu říct, že jí zcela rozumím. Ale už se těším, až zase příští rok vysadím jemná malá semínka a projdu znovu tímhle zdlouhavým procesem plným dobrodružství. A třeba vás k tomu příští rok také přizvu v některém ze svých kurzů přírodního barvířství.

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s