Archiv pro rok: 2018

Louka plná barev

Chodíme často na procházky. Jdeme buď malý okruh po hrázi a lesem nazpátek, nebo velký okruh po hrázi a loukou nazpátek.  Krok má rád oba okruhy. Já také. Pokaždé si přinesu tašku nějakého barvícího materiálu. Téměř v každé roční době lze něco nalézt. Ale pozdní jaro a začátek léta ještě před senosečí je vůbec to nejbohatší a taky nejkrásnější období. Miluji vycházky kolem louky. Tolik barev a překrásných rostlin, jaké nabízí, nemohu vidět v žádné zahradě ani parku. Tu jsou velké růžové plochy hvozdíčků, tu se nad nimi kývají rozkvétající třezalky a támhle je celý obrovský záhon slézu, který se tu z ničeho nic rozsemenil. Vedle se ve větru vlní rozličné květy trav, které mají barvy od světle zelené protknuté žlutým pylem po tmavě vínovou. Vypadá to jako zelené moře, jehož pěnu tvoří jemné bílé kvítky svízele. Tahle louka je rok od roku krásnější. Dříve to bývalo pole na kterém zřejmě nic moc nerostlo. Snažili se ho zkrotit meliorací, hnojivy, postřiky. Nakonec to vzdali. Po krátkém období ničeho sem přišly krávy. Pole se stalo pastvinou. …

Kočičí

Každá správná Vlněnka má někde poblíž kočku. Uvědomuji si to při návštěvách jakéhokoliv vlněného blogu tuzemského i cizího. Kočky milují vlnu (a Vlněnky kočky?). Je jedno, jestli je smotaná do klubíček, která se tak krásně rozmotávají a zase zamotávají, nebo ještě není spředená. Ta je ze všeho nejlepší. Naše kotě Elsa našlo zalíbení v česancích a ty najde neomylně a hned se je snaží obsadit jako pelíšek. Uvědomuji si, že to není zrovna moc dobré pro obchod, jsou lidé alergičtí na kočičí srst, a tak se snažím své načesané peřinky před Elsou všelijak ochraňovat. Prevence je taky dobrý způsob. Vlny je dost a tak má Elsa slíbený svůj vlastní načechraný vlněný pelíšek, aby mi nezabírala ty mé. Zvláštní je, že i tak malé kotě pozná kvalitu materiálu. Myslíte, že se schoulí na umělinové dece byť ze značkového obchodu? Nee, neomylně si to namíří rovnou na mou vlněnou ručně tkanou deku, o kterou se občas už nějaký čas musím tahat i se zbytkem své rodiny. Tak teď se o ni musím dělit s kotětem. Elsa je …

Krása tkaní tapiserií

Před pár lety, když jsem zjistila, že pro vlnu z valašek bude zřejmě nejvhodnější použití pevná tkanina, nejlépe koberce, jsem se odvážila přihlásit se do kurzu v Domě gobelínů v nedalekém Jindřichově Hradci. Plán byl alespoň trochu proniknout do tajů základních kobercových vazeb typu kelim. Ty nejmenší nezbytně nutné základy tkaní jsem si skutečně osvojila hned při prvním kurzu, ale od počátku bylo jasné, že tahle škola tkaní musí mít pokračování. Nakonec mě chytlo to, co jsem na začátku neměla úplně v plánu, tkaní motivů, obrázků, prostě tkaní tapiserií. Chtěla jsem zůstat věrná valašce, tak si od počátku podřizuji výběr námětů, které budu tkát, přírodním barvám vlastního materiálu. Je to těžké. Zkusila jsem pro omezený výběr barev přidat do práce i přízi z chemicky barvených česanců. Nebylo to ono. Nelíbilo se mi to, pro mě jsou už všechny tyto barvy strašně křiklavé. Vrátila jsem se tedy znovu ke svým barvičkám. Jejich škála mi nikdy nedovolí, abych se přibližovala skutečnosti. Vždycky bude vše tón v tónu, kontrasty se tvoří dost špatně. Beru to jako velkou školu …

Jaro hýří barvami

Zapršelo. Tentokrát celkem vydatně. Pro mě to znamená příslib rostlin, jejich květů, svěžích listů a budoucích plodů. Mnoho možností k získání jemných tónů barev přírody. Nyní se probírám zásobami barevných roun z minulé sezóny, vzpomínám, kde jsem kterou bylinku objevila a jaká barevná překvapení v sobě ukrývala. Často je to velká alchymie. Jdete na jistotu pro určitou barvu, ale ejhle – objeví se jiný, překvapivý odstín. Není to zklamání. Je to hra, která mě moc baví. Legrační na celém procesu je, že podle zdání nezúčastněného pozorovatele vytahuji z hrnce téměř stejné barvy. Já ale vím, že stejné nejsou. Že kdybych si chtěla nabarvit půl kila příze od jedné barvy, půjde mi to jen stěží, protože i z jednoho hrnce vytahuji přadýnka nebo rouna, která nemají jednolitý barevný odstín. Ale v tom, podle mého, spočívá krása přírodního barvířství. Také v tom, jak barvy v materiálu dále pracují. Některé pomalu prchají z materiálu pryč, některé zvolna proměňují svůj odstín v jiný, jiné jsou stálice nebo možná i trochu časem zintenzivní. I to je pro mě zábavná hra. …

Matyldiny špalíčky

Máme ostříháno. Při každé další střiži mám méně a méně materiálu. Je to způsobeno tím, že už při stříhání třídím a vyhazuji, co určitě nebudu dál zpracovávat. Dokážu odhadnout, kolik mě to asi bude stát času a energie. V podstatě si nechávám vlnu z plece a boků. Nejhorší část je samozřejmě za krkem, ta jde okamžitě po odstřižení pryč, opatrně, aby neznečistila zbytek. Vlnu ze hřbetu a od zadku si ponechám jen tehdy, je-li neponičená. Poslední roky, co zvěřinec na noc nezavíráme (dělali jsme to snad jen první dva roky), si ovečky zvykly spát celoročně venku. Dovnitř jdou jen tehdy, když se to opravdu nedá vydržet, při nějaké průtrži mračen apod. Valaškám to svědčí. Jejich vlna je jemnější a bělostnější. Taky paradoxně čistší. Když pominu prach, který snadno vyperu, nebo ho odplaví déšť, jsou valašky zakrmené jen za krkem. Horší je to s merinkou Matyldou. Nechce „trhat partu“, drží se stále stáda i tehdy, kdy pro ni povětrnostní podmínky nejsou vůbec vhodné. Vlhké studené počasí způsobí, že nasákne jak houba. Povrch jejího rouna je spečený …