Česance a jak na ně

Každý, kdo začíná s předením ať už na vřetánku nebo na kolovrátku, pociťuje radost z procesu, na jehož konci je stočená nit, která drží a dá se z ní plést, háčkovat nebo tkát. Tato velká radost přetrvává poměrně dlouho. Nicméně jakmile se stane předení samozřejmým pohybem, nad kterým už není nutné přemýšlet a hlídat každý pohyb a klidně se při něm můžete bavit s návštěvou nebo koukat na televizi, přijde druhá fáze. Kolem vás se hromadí klubíčka a najednou možná zjistíte, že ne všechna jsou úplně to pravé ořechové. Že možná čepice nemusela být tak tuhá, šála tak kousavá, ponožky mohly vydržet o něco déle a možná jste si mohli ušetřit zklamání z popraskané osnovy na stavu. Jak tomu předejít?

Musíme se vrátit na samý začátek. Už výběr vlny nebo srsti dalších živočichů je důležitý. Nebudu teď psát o komerčních česancích. Občas si je spředu, ale není to pro mě žádná zábava. Mnohem raději mám vlnu surovou, kterou si připravuji od samého začátku – praní, sušení, barvení a nakonec česání. Všechno tohle mi dává velkou svobodu v dalším rozhodování i inspiraci pro příští projekty.

Když jsem kdysi začínala příst valašku, která má něco kolem 40 mikronů, chtěla po mně dcera uplést vestu. Věděla jsem, že to bude vesta kousavá, Ale výsledek předčil očekávání. Prostě se to nedalo nosit. Dnes už ale umím upříst valašku tak, že dokáže být mnohem příjemnější na dotek. Merino z ní sice nikdy neudělám, ale na svrchní ošacení je vhodná. Jak je to možné? Pátrala jsem a našla jsem si různé způsoby česání i předení. Mohu si tak předem naplánovat, jestli výsledná příze bude pevná jako provaz, nebo nadýchaná a lehká jako chmýří.

Česat vlnu jsem začínala s hřebenem na psí srst. První profi nástroj byly česací kartáče. Těm jsem zůstala věrná, ale nemůžete jimi vyčesat hromady vlny, aniž by se to neprojevilo na bolavých rukách. Tak do Matyldiny stodoly přibyla česačka. Je to skvělý pomocník k rychlému vyčesání vlny. Nedokáže z ní ale odstranit nečistoty, které v surové vlně obvykle bývají.

K tomu mi manžel sestrojil „žraloka“ – kolíbku, která svými hřeby vlnu rozvolňuje a zároveň z ní uvolňuje nečistoty. Tento nebezpečný nástroj výrazně zrychlil celý proces.

Co je ale vhodné pro původní plemena s hrubou vlnou, není vhodné pro jemnovlnná plemena. K takové vlně se musí od začátku přistupovat úplně jinak. Jinak se pere a jinak se češe. Česačka je opět dobrý pomocník. Jít ale se žralokem na merino je stejné jako když si slon jde zatančit do porcelánu. Musela jsem se tedy znovu vyrovnat s tím, jak odstranit nečistoty, které v jemné vlně ulpívají mnohem více. Pomohly česací hřebínky, ale časem jsem objevila i další jednoduché techniky, které tento problém řeší. Do mého arzenálu česacích zbraní patří ještě švihací kartáček, který se ukázal být jednoduchým, ale velice prospěšným pomocníkem zvláště právě u merina.

Když je vypráno, nečistoty odstraněné, vlna nahrubo načesaná, můžeme přemýšlet o budoucí přízi. Proces česání totiž ještě nekončí. Poslední podoba česance předurčí, jakou podobu bude příze mít a jak bude nadýchaná nebo pevná. Také je to důležitý faktor v tom, jak se nám následně bude příst. Každá vlna chce totiž svou přípravu. Nástroj, který vyhovuje jednomu druhu, nevyhovuje druhému.

Zdá se vám tohle všechno příliš složité? Pak máte dvě možnosti. Buď si dál češte vlnu po svém nebo si přijeďte vyzkoušet všechny mé nástroje a druhy česání do Matyldiny stodoly. Ráda se s vámi podělím o zkušenosti. Informace o kurzech najdete ZDE.