Nejnovější příspěvky

Probuzení

Mám za sebou opravdu nepěkný rok naplněný různými zkouškami, hlavně toho, co ještě jsem schopná vydržet. Určitě nejsem sama. Hodně lidí muselo v dané situaci přehodnotit své dosavadní snažení, plány a priority, přeložit své úsilí i myšlenky na jinou kolej. Ano, tak jsem si často připadala, jako ve vlaku, který se řítí kamsi bez strojvůdce, a já nemám lístek ani možnost někde vyskočit. Bylo to o to těžší, že nezbyl čas pro vše kolem Matyldiny stodoly. Je to moje terapie, práce s vlnou i tkaní převádí šedé myšlenky na ty růžové.

Ale vlna a všechen ten krásný materiál, ovečky s nově narozenými přírůstky, rozkvetlá zahrada a hlavně také lidi, od těch nejbližších až po ty, které nově poznávám, mě z toho dostali. Chuť tvořit se vrátila, kurzy se rychle naplnily, některé z nich už proběhly. Zase mám pocit, že všechno je jak má být.

V hrncích ve stodůlce se čaruje s barvami, rouna jsou vypraná, nový pomocník v podobě elektrické česačky zpracovává jedno rouno za druhým, čímž jsem definitivně vyhlásila válku všem mrňavým vetřelcům, kteří by snad dostali chuť na mé zásoby. Mám zas elán všechno všecičko zpracovat, ale vím, že se mi to stejně nikdy docela nepovede. Což je vlastně fajn, protože nuda mě určitě neskolí. Také barvířská zahrada se rozrůstá, indigo přes všechno trápení se získáním semínek nakonec vzešlo hojně a roste. Jediná myšlenka, která se mi nyní honí hlavou, je, jak to všechno stihnu. Ale ta je naprosto v pořádku. Dokud mám co dělat, jsem OK.

Zima klepe na okna

První velký mráz definitivně ukončil podzim. Ten byl barevný, slunečný, teplý a dovolil mi dohnat to, na co jsem v létě neměla čas. Miluji zářivou oranžovou a všechny žluté a žlutozelené barvy, které mi poskytla moje zahrada. Barvila jsem ve slunečních konzervách i v kotlíku, všechny jsou krásné a syté. Jiřiny letos byly nejkrásnější, když kvetly v trvalkových záhonech nebo ve váze. Barva z nich se letos z mně neznámých důvodů vůbec nepovedla, a tak jsem se těšila jejich krásou v záhonech a nechala je žít.

matyldinastodola.com

Ani indigo nedalo tolik barvy, jak bych si představovala. Hodně jsem se namlsala loňský rok. Letos bylo modrého barviva o mnoho méně. Zřejmě v tom hrálo roli deštivé léto, málo sluníčka. Listům se nepodařilo vyzrát. Nevadí, jsem ráda i za to co se podařilo.

A konec podzimu byl ve znamení hub. Vlhka bylo až přespříliš, bylo těžké se suchou nohou vůbec do lesa dostat. Ale moje místečka nezklamala, tak jako nezklamou místa těch nadšenců, co si do lesa chodí pouze pro hříbky. Ale Pssst! my houbaři svá naleziště neprozrazujeme!

Z barev hub jsem byla nadšená a jako vždy do nich ponořila jen tu vlnu, které si obzvlášť cením. Letos to byla jemná vlnka z merinky Matyldy. Ona nám, holka jedna, stárne. Tak si říkám, kolik kožíšků mi ještě daruje, než se odebere do věčných pastvin… Tahle vlnka bude určitě na můj svetr a už pilně předu, abych se k pletení dostala ještě tuto zimu.

Kromě vlny spřádám u kolovratu i plány, co z které nitky bude a které barvy se spolu budou pěkně snášet a utvoří jeden báječný celek. A vidím v nich zase deky, které bych si po dlouhé době chtěla utkat. To je hodně předení, ale kilo už určitě mám. Na jednu deku by bylo. Tak honem do práce, večery jsou dlouhé a trávené u kolovrátku jsou tím nejpříjemnějším časem.

Stále je co se učit

Po téhle technice jsem pokukovala už dlouho. Je jedna z těch, kterou se mi nepodařilo vykoukat ani z obrázků ani z videí, protože autoři vždy vystavovali na odiv jen líc a rub tkaniny mi zůstal utajen. Bylo jasné, že se bez odborné literatury neobejdu. A tak jsem našetřila na dost finančně náročnou knihu, která mi odkryla nekonečné možnosti ve světě tkanin, kde vzoruje útek. V češtině obyčejně kelim, ale v cizích jazycích existuje tolik různých názvů, protože možnosti, jak se s touto tkaninou vypořádat, jsou také různé. Kdyby jich bylo jen pár, nebyla by kniha o nich tak objemná.

A pak už jsem jen čekala na vhodnou chvíli, kdy zbyde na stavu navlečená osnova s návodem, který potřebuji, a hurá! do nových vzorníků.

Na ten první jsem spotřebovala malá přírodně nabarvená klubíčka, co kdysi pobyla na výstavě přírodního barvířství. Protože v tomto případě vzoruje barva, ne struktura, bylo poměrně těžké vybírat jemné odstíny barev, aby vzor vynikl. Ale líbí se mi to. Má to nádech starých časů a úplně mám před sebou vidinu různých projektů, kde to určitě použiju.

A pak rychle převléct osnovu a znovu do práce. Tentokrát jsem použila mou ručně předenou tenounkou dvojnitku ze zásob pro tkaní tapisérií. Kvůli vzoru už jsem nemusela nikam koukat. Dost to unavuje. Mnohem větší zábavu si člověk užije, když si je začne sám vymýšlet. A ono mi to tam naskakovalo samo. Je to totiž příběh. Příběh o mně, o místě kde žiju a co dělám. Osnova byla na rozdíl od vytkávaného příběhu nějak bez konce, a tak tu bylo místo i pro Matyldino logo.

Pak přišla sestra a se svým přesvědčovacím tónem hlasu pravila, že taška utkaná touto technikou by byla moc pěkná a ona právě takovou zrovna potřebuje. Fajn. Začala jsem vytkávat jiný příběh, ten její.

Užila jsem si tentokrát spoustu zábavy. Klady této techniky spatřuji hned v několika bodech – stačí čtyři listy, abych si mohla nekonečně hrát. Tkanina je opravdu echtovní, zhutnělá, pevná. A nakonec – je to hezké a dají se na tom využít i malé zbytky přízí. Zápor shledávám jen jediný. Utkání pár centimetrů tkaniny trvá dost dlouho a samozřejmě s tím přichází také vyšší spotřeba materiálu.

Pro příznivce mých kurzů mám dobrou zprávu. I tahle technika se brzy objeví v nabídce. Jak už jsem se zmínila, technika vyžaduje nejlépe čtyřlistý stav. Ale majitelé stávků s pevným listem nemusí být smutní, protože jednoduchá forma se dá utkat i na tomto stavu.

Nová dílna

Původně to měla být předváděcí místnost, kde bych měla po ruce k nakouknutí hotové výrobky a kam bych se případně mohla přesunout s předením ze dvorečka při nepříznivém počasí. Má dobrou polohu, je hned u vchodu. A protože to měl být původně sklad, je to místnost pro trvalé obývání chladná a také hodně temná.

Jenže mám už tolik materiálu a věcí, že jsem ji dokázala během léta zaplnit vším možným. Přestěhovala jsem sem svou odbornou knihovnu, abych měla blíž k oblíbeným tkalcovským knihám. Našly tu místo kolovrátky i jeden ze stavů, ke kterému si po chvilkách odbíhám tkát vzorníky. Odkládám sem nově načesanou vlnu, která čeká na spřádání (pssst, moli o tom zatím neví!). Takže místo na utkané koberce, jak jsem původně měla v plánu, nakonec nezbylo. Nevadí.

Tahle místnost, zpočátku ještě nevybavená regály, měla už svou premiéru v podobě kurzu tkaní a předení. I to mi vyhovuje více, v dílně v patře mohu mít klidně ponechaný pracovní nepořádek, rozdělanou práci a nemusím se stresovat rychlým uklízením. Jenže místnost je dost tmavá. Oproti Slunečnímu pokoji, jak říkáme mé horní dílně, je to spíš kobka. Jediné okno, obrácené k lesu, nedokáže vpustit tolik světla, jak by si člověk přál.

O to víc magický mi přišel dnešní ranní okamžik. Na pár minut vstoupilo do pokoje slunce. Prodralo své paprsky skrz borovice, našlo okno a zamířilo si to rovnou na sluníčkovou vlnu, připravenou na kolovrátku k předení. Všechno ostatní zůstalo ve tmě. Magický okamžik trval jen tak dlouho, abych ho mohla zachytit fotoaparátem. A pak zase vše zmizelo ve stínu. Není to kouzlo?

A zase ty vzorníky

Trochu jsem si cvičila strukturované příze. Mívala jsem k nim kdysi nedůvěru. Dají hodně práce, je třeba je trénovat, než přadlenka přijde, jak na to. Také spolknou více času, kromě dvojího nebo trojího předení je tu ještě dvojí i trojí skaní. A k čemu je vlastně příst? Ano, hodí se na nějaké pletení s efekty, ale toho zase tolik nepotřebuji.

Jenže je tu ještě také tkaní. A to nabízí spoustu možností k využití efektních, chcete-li artových přízí. A když opět zbyl kus osnovy po jiné práci, tak vzhůru za objevováním krás tkaniny z ručně předené příze.

I ta nepovedená, ze začátečnických pokusů se začátečnickými chybami, je nakonec ve tkanině krásná. A chyby? Pozná je někdo?

IMG_5730IMG_5735IMG_5736IMG_5738