Nejnovější příspěvky

Wool hunter, aneb cesta do Ameriky 3

Battenkill Fibers a Mary Jeanne Packer – slíbila jsem pokračování, tak tady je. Je to ale velice těžké. Kde začít, když máte stručně popsat člověka, který je tolik pracovitý a aktivní v mnoha směrech? Od chvíle, kdy jsem se o ní dozvěděla od dcery Katky, na mě začaly vyskakovat zajímavé podcasty i videorozhovory s ní. Mary Jeanne je velice aktivní i na instagramových stránkách Battenkill Fibers a má i svůj instagramový profil.

Z mnohých rozhovorů i z osobního setkání s ní jsem pochopila, že je to žena velice aktivní, která se nebojí vstupovat do nových projektů a přijímat výzvy. Tak jako většina z nás žen, které se zabýváme textilními řemesly, i ona začínala už v dětství. Úžasné je, že třeba plést se naučila SAMA ve velmi nízkém věku, snad v pěti letech! Pletení ji provází celý život a bylo podnětem pro její další a další aktivity. A k němu se přidalo ještě v Americe oblíbené textilní umění – Punch Needle.

A právě nedostatek vhodného přírodního materiálu pro její vlastní tvorbu podnítil Mary Jeanne, aby se stala vlastníkem několika obchodů s přízí. Jenže ani to ji neuspokojilo, cítila potřebu něco udělat se sortimentem, který nabízí. Začala se zajímat o lokální domácí zdroje vlny a to byl podnět k tomu, že opustila ve věku, kdy už se mnozí z nás pomalu připravují na důchod, své zaměstnání a vybudovala úplně z nuly skvělý podnik, který už nějakých deset let nabízí služby místním farmářům, produkujícím vlnu a srst z různých druhů zvířat od ovcí po alpaky. Místní i vzdálenější producenti vlny tak našli další místo, kde jim jejich vlněné bohatství přemění z ušmudlané hmoty v přadýnka v přírodní i v barevné podobě. A nejen to! Jak jsem pochopila, ve své přádelně zaměstnává na částečné i plné úvazky lidi, pro které je právě vlna srdeční záležitost. U spřádacího stroje tak můžete např. zastihnout tkadlenu, která se jinak živí právě tkaním, manžel této tkadleny pomáhá s internetovými stránkami přádelny. V provozu pracuje třeba i farmářka z ovčí farmy. Jsou to lidé, kteří vlně rozumějí, protože s ní dále pracují, pletou, tkají,… Spojuje je společná filozofie lokálního produktu a udržitelnosti místních malých firem. Nechtějí nikterak bohatnout, dobývat svět, chtějí prostě normálně pracovat a žít. Ta vzájemná podpora mě fascinuje.

Co se se spředeným materiálem děje dál má více možností. Některé vlněné farmy si své produkty prodávají ve svých vlastních obchůdcích přímo na farmě. Skvělá mi přišla třeba rodinná spolupráce, kde se všichni starají o ovce, jedna z žen pěstuje rostliny vhodné pro přírodní barvení a druhá jimi potom kouzlí krásné odstíny na přadenech, které jim zpracovali v Battenkill Fibers. Z takto obarvené příze jsou upletené vlněné textilie a vy si je můžete zakoupit hotové nebo jako Knit Kit – koupíte si návod spolu s přízí. ZDE nebo ZDE.

Přízi z vlastního podniku ale nabízí ve své prodejně i Mary Jeanne, a nejen tam. Máte možnost si ji koupit při různých příležitostech, jakými jsou lokální farmářské trhy i přímo Fiber festivaly, mezi největší patří např. vyhlášený Rhinebeck.

Když už je řeč o barvení příze v minulém i tomto příspěvku, Mary Jeanne je docela často tázána, proč nebarví rostlinami. Její odpověď zní logicky. Pro takový objem příze, který produkuje, by musela pěstovat pole rostlin. Byl by to zásah do přírody, pěstování monokultur a vše, co to s sebou přináší. Používání chemických barviv na bázi kyselé lázně, kdy se veškeré barvivo vstřebá do vlákna a zbyde voda, je pro její podnik lepší varianta. Nakonec odstíny, které jsem tam viděla, hodně přírodní barvy připomínají.

Neodpustím si ale malé odbočení, protože coby přírodní barvířka jsem vnímala obrovskou hromadu barvícího materiálu všude kolem. Především to byly lány zlatobýlu kanadského, který se plevelil všude, kam nemohly sekačky, a právě kvetl. Oblast, kde jsme se pohybovali, je bohatá na vodu, je tu spoustu řek, které se rozlévají, a v mokřadech pak roste hodně rákosu. A pak mě také zaujala všudypřítomná škumpa. S trháním rostlin v Americe to ale není tak jednoduché, jako u nás. Zde se ctí soukromé pozemky. Nevstupuje se na ně a bez souhlasu majitele nic netrhá. Viděla jsem líčidlo americké, krásnoočka i černooké zuzanky, prostě barvit by bylo určitě čím, jen si to člověk musí sám vypěstovat, případně se někde dovolit.

Ale zpátky k Mary Jeanne. Mysleli byste, že to, co dělá, úplně stačí člověka vytížit od rána do večera. Ona si ale najde ještě čas pro několik místních sdružení, jichž je spoluzakladatelkou. Jedním z nich je Hudson Valley Textile Project. Nejlépe, když si o jejich filozofii přečtete sami na stránkách v odkaze. Další je sdružení nebo družstvo lidí kolem produkce lokální vlny, kteří úzce spolupracují.

Pro svou komunitu organizuje Mary Jeanne zájezdy „Za vlnou“. Navštěvují země, kde objevují místní komunity pletařek, producentů vlny a přízí a textil obecně. Několikrát byli i v Evropě v zemích s velkou vlněnou tradicí, jako je třeba Skotsko nebo Island. Když jsme spolu mluvily, projevila přání vidět Prahu. Naše země sice nemá svou vlastní pletařskou kulturu, jsme hodně ovlivněni a přejímáme z vnějšího světa, ale v oblasti textilních řemesel, myslím, máme co nabídnout. Tak třeba se to někdy povede a budu jí moct oplatit pohostinnost.

Pokud chcete, nahlédněte do Battenkill Fibers, protože nejlépe vás celým procesem zpracování vlákna provede samotná Mary Jeanne Packer.

Znalí angličtiny si jistě rádi poslechnou také Podcast, jeden ze zajímavých rozhovorů.

Wool hunter, aneb cesta do Ameriky 2

Battenkill Fibers objevila moje dcera, velká pletařka, kterou baví navrhovat si své vlastní pletené věci spíše než plést podle cizích vzorů. Stejně jako já i ona upřednostňuje přírodní materiál před tím umělým, tak právě hledání přírodního materiálu jí pomohlo tento „vlněný mlýn“ nalézt (promiňte mi, ale doslovný překlad názvu vlněných zpracovatelských manufaktur – Wool Mill se mi líbí a zní mi poetičtěji než česky přádelna). A nejenomže z příze pocházející z této přádelny pletla, ale také navrhovala model. Přízi jí Mary Jeanne vyrobila na přání. Byla to směs vlny a lnu, ze které pak vznikly dva letní topy.

Mluvily jsme tedy o tomto místě docela často, sledovala jsem odkazy i natočené rozhovory s majitelkou Mary Jeanne Packer a tak ve mně rostla touha se jednou na toto místo podívat. Sny jsou od toho, aby se mohly plnit a mně se tento splnil.

Nesmírně si vážím vřelého uvítání, které nás v Battenkill Fibers čekalo. Mary Jeanne nás nejprve s milým úsměvem uvítala ve svém obchůdku v jedné z budov, jindy zřejmě naplněném po okraj přízí, dnes podle majitelky trochu vyprázdněný po účasti na vlněném festivalu. Nějak to nebylo znát, zbylé příze bylo dost, vlastně jsem nevěděla, jakou si vybrat dřív. Tak zatímco si dcera s Mary sdělovaly novinky od doby, co se neviděly, já fotila, brala do ruky, v duchu viděla, co vše by mohlo vzniknout z nádherných materiálů, prohlížela to, co už vzniklo. Kromě příze totiž obchůdek nabízí také věci z nich zhotovené, svetry, čepice, šály a také třeba tkané plédy.

Když se ocitnete uprostřed něčeho, co je vaše srdeční záležitost, připadáte si jako v ráji. Ano, na hodinku jsem byla v ráji. Ve vlněném ráji. Už venku obě budovy obklopovaly velké pytle s drahocenným materiálem různých barev a z různých plemen. Uvnitř přádelny jsem pak nevěděla, kam se podívat dřív. Velký prostor byl zaplněný zařízením s různými účely. Byla tu místa, kde se surová vlna pere, suší a rozvolňuje. Velké stroje zajišťovaly česání.

Na konci tohoto procesu vznikne poměrně tenký proužek česance, ze kterého se už potom spřádá hotová příze. Tento vlněný mlýn produkuje přízi česanou, která je vhodná pro různé účely. Samozřejmě z ní můžete plést nebo háčkovat, ale hodí se i pro rug hooking – smyčkovou techniku oblíbenou právě v USA, a spřádá se tu také příze vhodná pro tkaní.

Na konci tohoto procesu je barvení. V malé místnosti se odehrává alchymie míchání barevných odstínů, zapsaná v knize receptů se vzorky obarvené příze. Pro mě, jakožto přírodní barvířku, jsou to tajnosti, do kterých jsem dosud nepronikla. Mary Jeanne používá sice chemická barviva, ale taková a tak, aby neškodila životnímu prostředí. Má svou profesní filozofii, která se mi velmi líbí. Ale o té až příště, protože ta si zaslouží samostatný příspěvek.

A toto byl můj úlovek – přadena v barvách podzimního lesa, ze kterých brzy nato vznikl svetýrek pro mou budoucí vnučku, a česanec shetlandky pro mou radost, ze kterého předu tenoučkou nit, ale zatím nevím, jestli budu plést nebo tkát. Proces od vlny k hotovému výrobku je totiž dlouhý a mezitím mi bude hlavou probíhat spousta nápadů a možností, kde tuhle krásnou přízi uplatnit.

Textilní řemesla živě a moderně

Textilní řemesla živě a moderně, to je nejen název prvního ročníku prodejní akce v Toulcově dvoře Praha Hostivař, je to i filozofie lidí, kteří se tam sejdou. V posledních letech se v Čechách, na Moravě i v sousedním Slovensku objevuje stále více nadšenců, kteří propadli kouzlu vlny a jiným vláknům živočišným i rostlinným. Nejprve to bylo takové jakési ochutnávání, mazlení se s vlnou, náplň volného času, často i účinná terapie a únik od každodenních starostí.

Sdílení zkušeností a výsledků nás sbližovalo. Vznikla komunita vlněnek, z nichž některé vlně propadly natolik, že se jí začaly věnovat i profesionálně. Ke zpracování vlny se pak logicky a rychle přidružila další řemesla, jako je pletení, tkaní nebo šití. Myslím, že to byl přirozený vývoj věci. Materiál na dosah ruky, dostupné nástroje a pomůcky nás mnohé dovedly obloukem k tomu, co se v dávné minulosti odehrávalo v každé domácnosti, totiž k textilní tvorbě.

Ručně předená příze má své kouzlo a skvěle se dokáže uplatnit i v současných moderních textiliích. Navíc je ten bonus, že jsme podpořili místní chovatele ovcí a vlna neskončila jako odpad.

Naše textilie vznikají velice fér s ohledem na životní prostředí. K vyprání nám stačí nasbíraná dešťová voda, kterou po praní beze zbytku uplatníme v zahradách jako zálivku. Odpad z rouna poslouží k udržení vody v truhlících a do podzimu se rozloží, nebo je zkompostován. Hodně z nás své příze vůbec nebarví a ponechává jim nádherné přírodní odstíny bílé, hnědé, šedé až černé. Některé z nás barví rostlinami a jiné využívají barvy na bázi kyselého prostředí, které se do vlny beze zbytku vstřebají.

K výrobě niti nebo příze a k jejímu dalšímu zpracování pak nepotřebujeme žádnou jinou energii než svou vlastní. A to je na tom to krásné, protože podle mého soudu ono to je na výsledném výrobku poznat. Když si zakoupíte šálu, která vznikla průmyslově, nepoznáte, který podnik nebo stav ji utkal. Zakoupíte-li si ale ručně tkaný výrobek od některé z nás, bude v něm spousta otisků naší práce, jedinečnost. Žádná z nás nedokáže jako stroj udělat ve všech detailech naprosto totožné výrobky, jako ta druhá. Do každého z našich výrobků zatkáváme kus sebe, svou energii, vidění světa, momentální rozpoložení, roční období a další a další okolnosti.

Když se něčemu věnujete dlouho, výrobky se hromadí a tak se čas od času objevuji na některých vybraných prodejních akcích. Jsem velice ráda, že vás nyní mohu pozvat na první ročník řemeslné akce, která je věnovaná nejen nám vlněnkám, ale i dalším tvořivým lidem, kteří se snaží oživit dávná textilní řemesla a dávají svým výrobkům současnou podobu a užití.

Přijďte nás, prosím, podpořit, podívat se, popovídat si a třeba si i něco odnést pro sebe nebo jako dárek pro své blízké.

Zároveň chci moc a moc poděkovat Evičce Vobrové z Dobroděj.cz, která pro nás zcela nezištně akci připravila a uspořádala.

Čas pro indigo

Někdy není vůbec na škodu, že trpím nedostatkem času. Znáte to, neustále se něco musí udělat nejprve a ostatní se odsouvá a odsouvá.

květy japonského indiga

K barvení indigem jsem se letos dostala jen jednou. A to ještě díky příjemně teplému podzimu na mě indigo bez úhony počkalo ve skleníku, až se uráčím a konečně si na něj udělám čas. Opět vyrostlo do výšky dospělého člověka, listy přitisklé na sklo se místy začaly zbarvovat do modra, tak hurá na to.

skleník je každoročně takto zarostlý

Barvení indigem je časově náročné, vždy si musím včlenit celý den. Začíná se ráno otrháním listů, které hned namáčím do studené vody k propláchnutí a aby nezvadly, než se dostanu k další části procesu.

Pak listí natrhám na malé kousky a zahřívám ve velkém hrnci v dešťové vodě. Musí se hlídat teplota, protože její přílišné zvýšení znamená, že máte po půlroční úrodě a vše můžete vyhodit. Dobré znamení, vedoucí k úspěchu, je asi po hodině zahřívání zelenomodrá temná tekutina. Pokud vývar vypadá jako čaj, je po všem, někde se stala chyba. Většinou to způsobí moc vysoká teplota.

Následně přichází na řadu drobet alchymie – okysličení a odkysličení modré lázně. Zvláště okysličovací fáze vyžaduje trpělivost a čas. Modrá pěna na hladině je moc dobré znamení.

A pak už je vše připravené na barvící pokusy. Až do této chvíle nevím, jestli to dopadne dobře, modrá barva je plachá. Celé odpoledne až do večera střídám v lahvích s barvící tekutinou vše, co kolem sebe najdu k barvení. Některá vlákna vkládám do nálevu opakovaně pro sytější modrou. Poslední várku nechávám do druhého dne. Je sice světlá, už moc modré nepochytá, ale často dostane růžový nádech. Spolu s bledě modrými pramínky je to pak nádherný melír.

Letos jsem barvila třikrát, byla docela slušná úroda. Zvláštní je, že jedna várka mi šla do fialova, takové indigo jsem ještě neměla. Možná v tom opět hrála roli teplota, trochu jsem tu jednu várku neuhlídala. Možná v tom hraje roli pH, těžko říct, nejsem chemik, vše dělám pocitově, bez přesného odměřování.

Jsem ale moc spokojená. Byl to dobrý rok a já mám hromadu nabarvené valašky na koberce a i na tapiserky a pletací přízi mi vyšlo. Sešlo se více faktorů naráz – počasí, teplý podzim i to, že jsem nechala listí pořádně vyzrát.

Děkuji přírodě za tento nádherný dar!

Wool hunter, aneb cesta do Ameriky 1

Vždy jsem si přála, až znovu navštívím svou dceru a její rodinu v USA, najít a podívat se na místa, která znám jen z webových stránek zahraničních vlněnek. Těsně před odletem jsem si říkala, že zkusím oslovit někoho z facebookových skupin, jestli by mě nenasměroval. Nakonec to introvert ve mě a nedostatek času neudělal, ale nebylo to ani potřeba. Když něco chcete najít, najdete to. Vždyť máme s dcerou stejný koníček, tak už jsem měla půdu připravenou.

Cesty na severu státu NY i sousedního Vermontu lemuje spousta červených farem s bílým lemováním, malých i velkých, ale vlněná stvoření zahlédnete jen občas, převažuje skot. Přesto tu někde jsou. Musí být, protože s lokálními vlněnými produkty jsem se setkala hned několikrát.

První na mě vykoukly v úžasném místě, rozlehlém areálu pozemku s nádherným domem a přilehlými zahradami, sadem a lesy v horách, které patřilo rodině Lincolnů. V ne zrovna malé prodejně suvenýrů, kde byste mohli očekávat obvyklé kýče pro turisty, byly kromě jiných skvělých produktů, jako jsou výrobky z kozího mléka, medu nebo bylinek, to vše z domácích zdrojů tohoto zajímavého místa i jeho okolí, také police zaplněné vlněnou nebo alpačí přízí, ručně tkané deky či šály, knihy a časopisy věnované pletení apod. Toto neobvyklé muzeum totiž na svých rozlehlých pozemcích skrývá kozí, ovčí i lamí farmu a včely přináší med přímo do obchůdku.

Také dům byl plný připomínek, že textilní tvorba patřila do každé domácnosti, i do té bohaté, která si mohla dovolit textilie koupit.

Moc mě mrzelo, že zrovna v ten den tolik pršelo a vzdálenosti mezi jednotlivými částmi farmy byly pro pohyb pěšky docela velké. Tak jsem se jenom mohla pomazlit s ušatými kůzlaty a podívat se na místa, kde vznikají produkty z kozího mléka, ale slíbila jsem si, že se sem snad jednou podívám znovu. ZDE alespoň odkaz na farmu.

Můj první vlněný úlovek jsou zatím jen fotografie. Přece jen, lokální produkty nejsou levné a já si své kapesné schovávala pro ještě lepší časy. A ty přišly. Ale to zase příště.

Odkazy: https://en.wikipedia.org/wiki/Hildene

https://hildene.org/