Nejnovější příspěvky

Louka plná barev

Chodíme často na procházky. Jdeme buď malý okruh po hrázi a lesem nazpátek, nebo velký okruh po hrázi a loukou nazpátek.  Krok má rád oba okruhy. Já také. Pokaždé si přinesu tašku nějakého barvícího materiálu. Téměř v každé roční době lze něco nalézt. Ale pozdní jaro a začátek léta ještě před senosečí je vůbec to nejbohatší a taky nejkrásnější období.

34814432_10155577489099142_2066986967211442176_n

Miluji vycházky kolem louky. Tolik barev a překrásných rostlin, jaké nabízí, nemohu vidět v žádné zahradě ani parku. Tu jsou velké růžové plochy hvozdíčků, tu se nad nimi kývají rozkvétající třezalky a támhle je celý obrovský záhon slézu, který se tu z ničeho nic rozsemenil. Vedle se ve větru vlní rozličné květy trav, které mají barvy od světle zelené protknuté žlutým pylem po tmavě vínovou. Vypadá to jako zelené moře, jehož pěnu tvoří jemné bílé kvítky svízele. Tahle louka je rok od roku krásnější.

34817414_10155577468944142_798186497634205696_n

Dříve to bývalo pole na kterém zřejmě nic moc nerostlo. Snažili se ho zkrotit meliorací, hnojivy, postřiky. Nakonec to vzdali. Po krátkém období ničeho sem přišly krávy. Pole se stalo pastvinou. Sloužilo by asi dobře, ale chyběl zdroj vody, krávy utíkaly a nakonec se přesunuly jinam. Z pastviny postupně vznikala louka. Nejprve jen s travinami, ale rok od roku je tu víc a více květin. Pampelišky zjara, kopretiny, zvonečky nebo kohoutky později, pak sléz, třezalka, hvozdíky a ještě později řebříčky nebo vratič. Spoustu rostlinek neznám, ale stačí mi, že vidím jejich drobné kvítečky, které tvoří celé polštáře.

34562283_10155577473044142_8541350939854897152_n

Meliorační trubky už jsou dávno zanesené, takže se prostor postupně proměňuje. tu jsou místa suchá s velmi nízkými rostlinkami. Pod nohama vám to v tom suchu úplně křupe. A o kus dál se vytvořilo místo, kde se drží voda a mezi vlhkomilnými rostlinami se ukrývají divoké kachny. Své cestičky tu mají srny, které se sem chodí zvečera pást. Louka se seče dvakrát do roka a právě z ní si kupujeme seno pro naše stádečko. Vím, že se neživí ničím špatným. Dostávají seno plné bylinek a rozličných květů trav (ty milují ze všeho nejvíc). Vypadaná semínka potom pohazuji po pastvinách a doufám, že se jednou promění ve stejnou krásu jako je tam, odkud pocházejí.

 

Reklamy

Kočičí

Každá správná Vlněnka má někde poblíž kočku. Uvědomuji si to při návštěvách jakéhokoliv vlněného blogu tuzemského i cizího. Kočky milují vlnu (a Vlněnky kočky?). Je jedno, jestli je smotaná do klubíček, která se tak krásně rozmotávají a zase zamotávají, nebo ještě není spředená. Ta je ze všeho nejlepší. Naše kotě Elsa našlo zalíbení v česancích a ty najde neomylně a hned se je snaží obsadit jako pelíšek.

IMG_20180605_143727

Uvědomuji si, že to není zrovna moc dobré pro obchod, jsou lidé alergičtí na kočičí srst, a tak se snažím své načesané peřinky před Elsou všelijak ochraňovat. Prevence je taky dobrý způsob. Vlny je dost a tak má Elsa slíbený svůj vlastní načechraný vlněný pelíšek, aby mi nezabírala ty mé.

Zvláštní je, že i tak malé kotě pozná kvalitu materiálu. Myslíte, že se schoulí na umělinové dece byť ze značkového obchodu? Nee, neomylně si to namíří rovnou na mou vlněnou ručně tkanou deku, o kterou se občas už nějaký čas musím tahat i se zbytkem své rodiny. Tak teď se o ni musím dělit s kotětem.

Elsa je členkou naší domácnosti teprve krátce. Vždycky jsme měli kočky venkovní, které po čase nějak záhadně mizely. Naposledy to byl Pan Koc, kocour rváč a tulák. Moc se mi nechtělo věřit, že by se u nás namáhal chytat myši, byl věčně na toulkách. Teprve když zmizel, uvědomila jsem si, že je asi chytal.

Domácí pohromu pro vlnu v jakékoliv podobě představují moli. Bojuji s nimi všelijak. Poslednímu vítězství nad moly předcházelo přestěhování vlněných balíků a krabic do studené Matyldiny stodoly. Myslela jsem, že mám vyhráno. OMYL! Zmizel kocour, objevily se myši. A tyhle malé potvůrky milují vlněné pelíšky stejně jako kočky. Když musím vyhodit nepranou surovou vlnu kvůli molům nebo myším, nevadí. Ale když se ty malé potvory dostaly přes krabici a několik vrstev igelitu k vyprané a načesané vlně, která musela být tím pádem všechna zlikvidována, to bolí. To se nechal i hospodář obměkčit a do našeho domu i přes nevoli našeho psa Kroka přibyla kočičí princezna.

IMG_20180517_224745

No, princezna je hodně nadnesené pojmenování. Je to dračice. Když nespí, číhá na nás z temných koutů, napadá nás ze země  i z výšky větví stromů, pere se se vším, co jen trochu připomíná myš, a dokonce už ulovila svou první kořist. A já doufám, že jsem tím vyřešila zase jeden vlněný problém.

IMG_2447

Krása tkaní tapiserií

Před pár lety, když jsem zjistila, že pro vlnu z valašek bude zřejmě nejvhodnější použití pevná tkanina, nejlépe koberce, jsem se odvážila přihlásit se do kurzu v Domě gobelínů v nedalekém Jindřichově Hradci. Plán byl alespoň trochu proniknout do tajů základních kobercových vazeb typu kelim. Ty nejmenší nezbytně nutné základy tkaní jsem si skutečně osvojila hned při prvním kurzu, ale od počátku bylo jasné, že tahle škola tkaní musí mít pokračování. Nakonec mě chytlo to, co jsem na začátku neměla úplně v plánu, tkaní motivů, obrázků, prostě tkaní tapiserií. Chtěla jsem zůstat věrná valašce, tak si od počátku podřizuji výběr námětů, které budu tkát, přírodním barvám vlastního materiálu.

Je to těžké. Zkusila jsem pro omezený výběr barev přidat do práce i přízi z chemicky barvených česanců. Nebylo to ono. Nelíbilo se mi to, pro mě jsou už všechny tyto barvy strašně křiklavé. Vrátila jsem se tedy znovu ke svým barvičkám. Jejich škála mi nikdy nedovolí, abych se přibližovala skutečnosti. Vždycky bude vše tón v tónu, kontrasty se tvoří dost špatně. Beru to jako velkou školu života při práci s barvami, hře s melíry, hře s kontrasty,… A nakonec se zase oklikou vracím zpátky ke svým kobercům, protože i když je nebudu vytkávat jako tapiserie, určité detaily v nich ovlivněné tkaním tapiserií budou.

Ručně tkaný vlněný koberec

Do domu gobelínů jezdím ráda i z jiných důvodů, než je výuka tkaní. Je to příjemné prostředí, kde člověk hodí všechny starosti za hlavu. V partě stejně naladěných nebo, chcete-li, stejně postižených lidí čas plyne nějak jinak a v jiném prostoru. Navázala jsem mnohá přátelství a setkáváme se znovu a znovu. Vzájemně si obdivujeme práce, každá má svůj styl, svá oblíbená témata nebo barvy.

Naše milá učitelka Mileva nás vlídně provází procesem tkaní, předává nám vlastní zkušenosti, které nasbírala celoživotním tkaním. Svou práci miluje, je to pro ni srdeční záležitost a to je cítit z každého jejího slova, z každého vyprávění. Tohle si ostatně můžete potvrdit i při shlédnutí příjemného dokumentu o tradici tkaní gobelínů v Čechách a na Moravě. A já jsem velice hrdá na to, že jsem se také mohla na chvilku ocitnout v tak dobré společnosti, ať už v tomto dokumentu nebo i v reálném čase a světě.

Přeneste teď na chvíli v čase a vypravte se za Tajemstvím gobelínů

Jaro hýří barvami

Zapršelo. Tentokrát celkem vydatně. Pro mě to znamená příslib rostlin, jejich květů, svěžích listů a budoucích plodů. Mnoho možností k získání jemných tónů barev přírody. Nyní se probírám zásobami barevných roun z minulé sezóny, vzpomínám, kde jsem kterou bylinku objevila a jaká barevná překvapení v sobě ukrývala. Často je to velká alchymie. Jdete na jistotu pro určitou barvu, ale ejhle – objeví se jiný, překvapivý odstín. Není to zklamání. Je to hra, která mě moc baví.

Legrační na celém procesu je, že podle zdání nezúčastněného pozorovatele vytahuji z hrnce téměř stejné barvy. Já ale vím, že stejné nejsou. Že kdybych si chtěla nabarvit půl kila příze od jedné barvy, půjde mi to jen stěží, protože i z jednoho hrnce vytahuji přadýnka nebo rouna, která nemají jednolitý barevný odstín. Ale v tom, podle mého, spočívá krása přírodního barvířství. Také v tom, jak barvy v materiálu dále pracují. Některé pomalu prchají z materiálu pryč, některé zvolna proměňují svůj odstín v jiný, jiné jsou stálice nebo možná i trochu časem zintenzivní. I to je pro mě zábavná hra.

IMG_20180523_201157

Přírodní materiály jsou velice odolné a výrobky z nich vydrží poměrně dlouho. A tak je pro mě zábavné, že barvy v nich mění časem i užíváním charakter výrobku. Ten tak dostává svou patinu, podobně jako předměty ze dřeva nebo jiného přírodního materiálu. Takový předmět člověka neuráží, nevnímá ho jako něco opotřebovaného, zničeného, čeho se je třeba zbavit.

IMG_2464

U přírodního barvířství se nesmí člověk zamilovat do jediné barvy a myslet si, že ta bude v materiálu vězet pevně jako kořeny dubu. Ano, nějaký čas mu bude dělat radost a potom bude pomaloučku stárnout. Přesto nebude ubírat na kráse. Důkazem mohou být např. staré tapiserie nebo koptské textilie ze starých nálezů. Všechny výjevy i vzory byly vytkány materiálem barveným přírodními barvivy. Barvy určitě ztratily svůj původní vzhled, ale to nic nemění na kráse těchto textilií, které můžeme nadále po staletí obdivovat.

IMG_7101

jedna z mých školních prací z kurzu tkaní tapiserií

Víte třeba, proč jsou mnohé staré tapiserie převážně modré? Je to proto, jak jsem byla poučena mou milou učitelkou Milevou Müllerovou z Domu gobelínů v Jindřichově Hradci, že převaha zelených rostlinných a přírodních motivů na tapiseriích se vytkávala materiálem barveným zelenou, která vznikla smícháním indiga a žlutého barviva. Známe to, žlutá + modrá = zelená. Jenže zatímco indigo je hodně stálá barva, žlutá časem vyprchala. Listy stromů, trávy a další motivy jsou tedy nyní modré. Přesto si ale s uznáním a obdivem prohlížíme tapiserie dál. Přežily své majitele i barvíře a další mistry řemeslníky, kteří je vytvořili.

Pro mě je to znamení, že jsem na správné cestě. Ve své zahradě si vypěstuji, kolik potřebuji, a skutečně to není mnoho. Barvy nacházím i v kuchyni, často je to biologický odpad. Také z přírody z vycházek po okolí si přináším kytici, která přírodě rozhodně nechybí a ani nepozná nějaký úbytek. Barvířské rostliny bývají lidmi často označované jako úporný plevel. Je to proto, že už zapomněli jejich hodnotu a nahradili je něčím jiným, většinou chemií. Nejsou to jenom barvy, které v sobě tyto rostliny ukrývají. Jsou totiž i velice často léčivé nebo jedovaté, chcete-li. Ale i jed podávaný po kapkách může léčit.

Bojím se, že už to tak zůstane. Lidé, co pobíhají po zahradě s postřikem proti pleveli a své konání považují za neškodné, co nesnesou jedinou smetánku lékařskou v trávníku, jsou v naprosté většině. Ještě o něco hůř jsou na tom veřejné prostory. Moje v hlavě zachovalé obrázky z dětství a rodinných vycházek, kdy ve strouhách kolem silnic kvetlo všechno možné bejlí, sbírali jsme kartáčky bodláků a spoustu kytiček, se proměnily ve vysečené cosi plné odpadků. Mám za to, že většina lidí už nedokáže snést pohled na něco, co nevypadá jako jeho načančaný obývák. A tak se snaží ze zahrad i okolních prostorů ten obývák vytvořit. Snaží se přírodě ustřihnout křídla. Je to boj, protože příroda je mocná a je na tento boj připravená. Jakmile ukážete svou slabinu, položí vás na lopatky a vezme si zpět, co jí patří.

IMG_2454

Matyldiny špalíčky

Máme ostříháno. Při každé další střiži mám méně a méně materiálu. Je to způsobeno tím, že už při stříhání třídím a vyhazuji, co určitě nebudu dál zpracovávat. Dokážu odhadnout, kolik mě to asi bude stát času a energie. V podstatě si nechávám vlnu z plece a boků. Nejhorší část je samozřejmě za krkem, ta jde okamžitě po odstřižení pryč, opatrně, aby neznečistila zbytek. Vlnu ze hřbetu a od zadku si ponechám jen tehdy, je-li neponičená.

IMG_20180501_162150

Poslední roky, co zvěřinec na noc nezavíráme (dělali jsme to snad jen první dva roky), si ovečky zvykly spát celoročně venku. Dovnitř jdou jen tehdy, když se to opravdu nedá vydržet, při nějaké průtrži mračen apod. Valaškám to svědčí. Jejich vlna je jemnější a bělostnější. Taky paradoxně čistší. Když pominu prach, který snadno vyperu, nebo ho odplaví déšť, jsou valašky zakrmené jen za krkem.

IMG_1330

Horší je to s merinkou Matyldou. Nechce „trhat partu“, drží se stále stáda i tehdy, kdy pro ni povětrnostní podmínky nejsou vůbec vhodné. Vlhké studené počasí způsobí, že nasákne jak houba. Povrch jejího rouna je spečený prachem. Vlhko jí určitě nedělá dobře, ale právě ta jednolitá slepená hmota na povrchu jejího kožíšku nedovolí dalším nečistotám proniknout dovnitř. A tak, když se pomalu prostříhávám nůžkami hustou vrstvou, objevují se krásné jemně zvlněné špalíčky vlny, které opatrně skládám do tašky tak, aby horní vrstva rouna nepřišla do styku s tou spodní neznečištěnou. Je to důležité. Ušetřím si tak spoustu vybírání a přečesávání.

I praní a česání Matyldiny vlny má své speciální postupy. Valašku hodím do studené odražené vody a nechám odmočit, párkrát vymáchám a je hotovo. Vodou bez saponátů pak zalévám celou zahradu. Matylda má vlnu velice mastnou. Zkoušela jsem ji už prát podobným způsobem jako valašku, ale není to to pravé. Na konci není to bělostné cosi, co bych si přála mít.

Matylda

Tak jako musím Matyldu pečlivě stříhat, musím ji i s pečlivostí prát. Za těch několik let, co zpracovávám její rouno, jsem si vypracovala několik způsobů praní, které fungují. První – vyskládám kousky rouna špičkami dolů do horké vody s jarem. Na rozpuštění tuhé špíny je to opravdu nutné a vlně to neuškodí. Nechávám odmáčet dlouho a snažím se udržet teplotu zabalením nádoby a ponecháním na slunci. Nenechávám lázeň úplně vychladnout, aby se vlákna zase nestáhla. Pak opatrně máchám ve vodě stejné teploty, jako měla prací lázeň. Tenhle způsob je rychlejší, ale má tu nevýhodu, že zakrmení zůstane ve vlně a musí se pak celkem pracně z vlny vyčesat.

Druhý způsob je vlastně ten první naruby. Nejprve zbavím špičky špíny za sucha pomocí kartáčku a potom teprve peru v horké vodě se saponátem. Mnohdy stačí promáchnout v prací lázni jen ty špičky a zbytek vlněného špalíčku není třeba prát, ten je čistý. Tenhle způsob se zdá mnohem pracnější a pomalejší, ale já vlastně nevím, jestli to tak je. Na konci je totiž velice pěkná a všech nečistot zbavená vlnka, ze které se dá rovnou příst bez dalšího česání.

IMG_20180501_162045

I česání téhle vlny se potom odehrává jinak než u valašky. Na česačku s ní jdu spíš výjimečně, spíš s tím, co už se mi nějak pocuchalo při praní. Jestliže mi ale ještě stále vydržela vlna ve špalíčcích, češu na hřebenech nebo na kartáčích podle typu příze, která je v plánu. Vyhnu se tak drobným zacuchaninkám, nopkům, vlákna v česanci jsou krásně srovnaná.

Příst rovnou z nepraného rouna bych si netroufla. Na to je Matylda dost velká špindíra. Její vlny si ale velice vážím. Je to to jemné, z čeho mohu plést nebo tkát nekousavé věcičky. Nezavrhuji ani ten fakt, že špičky její vlny jsou nažloutlé, narušené místními povětrnostními podmínkami. Ony totiž lépe přijímají barvu a Matylda tak může mít stejně krásné a zářivé barvy jako valašky.

loňské barvení - merino

Když se mi chce promíchám čistou bílou z merinky s jiným vláknem, např. srstí angory nebo s hedvábím. Angora dodá merinu bělostnou čistotu, hedvábí stříbřitý lesk.

merino

angora s merinem

DSC_0048

08913907_njtgjcmlczzgel

Šála je utkaná z ručně předené a přírodně barvené příze vlny z Matyldy. K dostání na Fler ZDE.

Jak na merino nebo zpracování vlny obecně se můžete dovědět v některém z našich kurzů.