Nejnovější příspěvky

Čas pro modrou

Japonské indigo pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře, což se mi tak docela nedaří. Semínka klíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují. Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty, paprikami a okurkami a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Má také stejné nároky – dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu skleníku, ukazují příslib modré barvy. Jejich sluncem spečené okraje jsou krásně modré.

Léta jsem k získání modré používala šetrnou studenou metodu, při které se nepoužívá žádná chemická látka, pouze ocet. Proto je mi tato metoda velmi sympatická. Má ale jednu velikou nevýhodu, tou je výtěžnost barvy. Barva je většinou světlá a pokud chci získat tmavší modrou, musím barvení vícekrát opakovat. Spotřebuji tak mnoho drahocenných rostlin. Také se ne vždy tento způsob barvení povede. Modré barvivo je prostě mrška, která se hned tak nenechá polapit.

Mým snem bylo dokázat dostat z rostliny celý její barevný potenciál, protože jen tak se vyplatí všechna ta námaha a půlroční péče o rostliny. Informace v knihách nebo na některých stránkách internetu lze dohledat, ale žádné video ani recept mi nepomohly s praktickou částí procesu. Nepomohly mi ani kurzy nebo workshopy, protože tam se pracuje s indigem v prášku a to je úplně o něčem jiném.

Letošní bohatá úroda mě konečně povzbudila k pokusům. První z nich nedopadly dobře. Barva byla spíš růžová nebo světle modrá, a i ta se nakonec proměnila v šedou. Už už jsem to zase vzdala. Nevěřila bych, jak mě taková obyčejná záležitost dokáže rozhodit. Znovu a znovu jsem hledala nové zdroje informací, něco musím dělat špatně!

Až teprve když jsem přestala sledovat videa a číst protichůdné receptury a spolehla se jen na své instinkty, barva jako by mi přišla sama naproti. První modrá přadýnka visela do druhého dne venku  a já ještě pořád nevěřila, že to tak zůstane, že je ráno zase nenajdu šedá. Povedlo se! S každým dalším pokusem byl výsledek lepší a lepší. Došlo konečně i na valašku, to když už jsem neměla co přebarvit na modrou. Právě jsme ostříhali berana Mojmíra, jeho krásnou dlouhou bílou vlnu jsem chtěla ponechat v přirozené kráse, ale ta modrá, kterou na sebe vzala, jí moc sluší.

Podzim mi přál, ve skleníku ještě stále zůstává dost listí pro poslední pokus a já doufám, že i tentokrát bude úspěšný. Celý proces je pro mě ještě stále obestřený tajemstvím. Je to alchymie a já nemůžu říct, že jí zcela rozumím. Ale už se těším, až zase příští rok vysadím jemná malá semínka a projdu znovu tímhle zdlouhavým procesem plným dobrodružství. A třeba vás k tomu příští rok také přizvu v některém ze svých kurzů přírodního barvířství.

 

 

Reklamy

Barvy z přírody

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé.

Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným rostlinám, bohatým na barviva, třeba třezalce, divoké mrkvi, šťovíku, krušině, atd.

A pak je tu les, plný tajemství, protože barvy hub a lišejníků jsou skutečně tajemné, hned tak se nezjeví, skryté někde hluboko uvnitř tkání čekají na ty správné substance. Pak se ale odevzdají a drží.

Mimochodem, když už jsem u toho, ve světě přírodních barvířů se velice často diskutuje stálost x nestálost přírodních pigmentů. Je to téma na dlouhé vyprávění a určitě se k němu brzy vrátím. Souhlasím s těmi nejpovolanějšími, protože pozoruji to samé. Dnešní trend je vzít cokoliv z přírody, včetně jídla, co pouští barvu, vrazit do toho vlnu nebo jiný materiál a hned mít produkt k prodeji. Odstíny přírodních barev jsou v kurzu, publikacemi a návody se to kolem jen hemží a láká k následování. Důsledek toho všeho ale může být takový, že se brzy svět těchto barev nasytí a opustí je, tak jako jiné módní záležitosti, i proto, že většina těchto rychlobarev je nestálá a buď vyprchá díky slunečnímu svitu, nebo se vypere, protože v materiálu nedrží. Mrzí mě to i trápí, protože takovou nálepku si přírodní barvy nezaslouží. A ani to nedělá nám, přírodním barvířům, dobrou reklamu. Dala jsem si tedy za cíl další metu – najít cestu a barvy, které mě přežijí.

 

O taje přírodních barev se s vámi ráda podělím v některém z mých kurzů. Letos už to však nebude. Barvy chtějí své a nejlepší období pro barvení je jaro a konec léta. Tak pokud máte zájem, pohlídejte si vyhlášení termínů. Těším se na společné kouzlení s vámi.

Barvičky z minulých kurzů ZDE a ZDE. 

Zase ty utěrky

Po kurzu vlněném u nás proběhl kurz základů tkaní na osmilistém stavu. To máme vždy několik možností podle toho, kolik času a úsilí do toho chce student/ studentka vložit a kolik toho už případně dovede.

No, a tady bylo rozhodování celkem lehké. Nějaké znalosti a zkušenosti už tu byly – s vlnou. Tak co takhle si vyzkoušet bavlněné nitky? To je trochu strašák, natahovat osnovu z tenkých nití. Vyžaduje to buď velkou odvahu, nebo nějaké zkušenosti.

U mě to bývalo tak, že jsem nejprve byla hodně odvážná. Dnes už jdu na jistotu a podle zkušeností vybírám nejvhodnější metodu. A tu jsme si také vybrali pro náš záměr – zaplnit celou šíři 40 cm stavu, nějakých 260 nití osnovy, a netkat vzorník, ale rovnou funkční tkaninu v podobě ručníků, co budou ozdobou kuchyně. Naučily jsme se propočítat hustotu návleku a hlavně délku osnovy, dále spočítat spotřebu materiálu a ono nám to potom tak krásně na chlup sedlo, že jsem skoro byla pyšná, jak už to umím.

Ve dvou to jde samozřejmě vždycky lépe, nataženo bylo celkem rychle a úspěšně bez chyb, tzv. na první dobrou. A pak už se jenom tkalo, vaflová textura se brzy zjevila v celé své kráse. Sama jsem tenhle druh tkaniny ještě netkala, ani učitel nemůže vyzkoušet všechny druhy textilních technik, hlavně že ví, jak na to. Ale určitě se co nejdříve do něčeho podobného také pustím.

Pak už zbyly jenom dokončovací práce a vyprat. Vznikla měkoučká tkanina vhodná opravdu na rozmazlování rukou.

Týden s vlnou

To se tak u mě sešly tři přadlenky, které toho už hodně uměly, s přáním a pevnou vůlí posunout se zase o kousek dál. Velkou nohu, široký palec nebo pysk u nich nehledejme. Jedna z nich měla vysportované tělo, to i od toho, jaké krásné vlněné věcičky uměla uplstit (a to je pořádná dřina!). Druhá měla dobrý zrak a velkou trpělivost, to proto, jaké tenoučké nitky umí spřádat. A ta třetí umí tkát látky s perfektní precizností, řekla bych skoro pavoučí prsty že měla.

Řeklo by se, že je už není co učit, ale vždy se něco najde. Náplní kurzu byly pokročilé techniky předení, učili jsme se rozeznávat kvality surové vlny z různých plemen a jak ji potom zpracovávat za různým účelem. Přírodní barvířství si přitáhne každou dušičku a okouzlí překvapivým procesem přechodu barev z rostlin do vláken vlny.

A nakonec tkaní – jednoduchý stav musí zvládnout každý a šála se bude v zimě hodit.

Setkání s lidmi naladěnými na stejnou vlnu je vždy obohacující. Je to i pro mě velká škola a já se mám také pořád co učit, a to i od lidí, které učím.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Tento rok už se kurz takového rozsahu nebude opakovat. Ale pokud byste si chtěli jen něco málo z této náplně vyzkoušet, můžeme se domluvit třeba jen na kurzu jednodenním. Stačí mě kontaktovat na matyldinastodola@gmail.com

Prázdniny jsou tu…

… a s nimi spousta času, který mohu trávit po svém. Tradičně je už po několikáté zahajuji se skvělou partou a milou lektorkou Milevou v Domě gobelínů v Jindřichově Hradci. Teprve tímto víkendem ze mě spadnou všechny starosti a stres. Pokrok v tkaní je vždy jen malý. No nejdříve se musíme pozdravit, porozprávět, co je nového. Potom se pochlubíme svým pokrokem. Některé, které na to našly čas. Je to povzbuzení k další práci a přemýšlení o práci budoucí, protože se samozřejmě vzájemně velice ovlivňujeme a hecujeme. Už jenom pro to stojí za ten čas se alespoň dvakrát do roka sejít. Rady zkušené učitelky jsou zapotřebí vždy. Žádná z nás toho neutkala tolik, jako ona. Někdy i malý detail, špatně zvolená barva ovlivní výsledek. Párání k tomu patří. Tak se pomaloučku protkáváme k výsledku, spokojené i nespokojené, to když kriticky nahlížíme na to, co jsme měly v hlavě jinak než se ve skutečnosti objevilo na rámu. Patří to k věci.

Tkaní tapiserií je hodně náročné. Každá to máme jinak a to je také moc pěkné. Některá z nás má ráda ostře ohraničené plochy, do kterých vlévá barevné melíry, trápí se s každou barevnou tenoučkou nití, která jí ve změti ostatních dělá neplechu.

IMG_20190630_150940

Jitka pracuje na své tapiserii dlouho, protože precizně. Není často spokojené s barevností a chybějící odstíny si dobarvuje sama. Výsledek je dokonalý.

Jiná to až tak neřeší, přizpůsobí barevnost a výsledek je pak jiný, ale stejně krásný.

Kde jedna musí mít předlohu jasnou, stačí druhé fotka z dovolené a pak vetká do osnovy svou vzpomínku na nádherné scenérie.

Marcelin maják měl být jako v mlze a je. Sama si upředla i nabarvila vlnu. Na rozdíl ode mě použila chemické barvy na vlnu a podařila se jí úžasná škála barev. Někdy to musím taky zkusit.

Já to mám tak, že si cosi nakreslím, ale protože moje ručně tkaná příze barvená kytičkami nedovoluje si příliš vyskakovat a určovat si přesnou barevnost, hodně improvizuji. Nedržím se pevně toho, co jsem si nakreslila. Hraju si se strukturami, plastičností, aby se mi barvy, tolik vzájemně podobné, neslily v jednolitý flek. Je to náročné a únavné, tak pokrok je jen velmi malý.

Tkaní odráží naše osobnosti. Podobně jako u ostatních tvůrčích činností i tady se projevují naše povahy, to co máme rády, jak jsme zaměřené. To je na tom krásné.

Naše učitelka Mileva se mě ptala, jestli už mi něco visí na zdi. Odpověď zní Ne! Divné. Já si vlastně na tom všem nejvíc užívám ten proces zrodu. Ani tak mi nejde o výsledný produkt jako právě o ten proces. A ten je moc povznášející, zvlášť když ho sdílím s ostatními nadšenci. Tak se zase těším na příští setkání.

Fotky Domu gobelínů z kurzů

Folklorika o Domu gobelínů