Nejnovější příspěvky

Obrázky z adventní vlněné dílničky

Vlna je úžasný tvůrčí materiál. Já to vím už dávno. Dnes to objevili i všichni ti, co přišli, aby se mnou a dalšími stejně naladěnými lidmi strávili adventní neděli. Toho si moc vážím, když si vzpomenu, kolik lákadel a atrakcí je v předvánočním čase všude kolem.

Vezla jsem s sebou na ukázku hotové závěsy a dekorace s tím, že účastníci dílničky uvidí, co by se dalo všechno z vlny uplstit. To jsem ale netušila, jak tvořiví, trpěliví a pilní všichni budou a že si odsud budou odnášet hotové vánoční dekorace a také elán a chuť tvořit dál. To je pro mě ta největší odměna.

Úspěch například také sklidily perníčky a linecké cukroví. No považte – z tohoto cukroví jen tak neztloustnete, je vhodné pro každou dietu, na stole hezky vypadá a děti nebo manžel vám ho nesní ještě před Vánocemi, takže ho před nimi nemusíte schovávat. 

IMG_4658

Vždycky mě zároveň baví vidět, jak činnost s vlnou (nebo vlna samotná?) postupně účastníky vtahuje do procesu, připoutává je k sobě, vzbuzuje nadšení a provokuje tvůrčí nápady. A i když všichni začínají stejnou formičkou nebo tvarem, ve výsledku se otiskne duše každého z nich či vidění světa, barevná nálada… a na světě je originální výrobek.

IMG_4674

Mám to ráda. Obohacuje mě to.

Tak hezký předvánoční čas, ať už ho trávíte pečením toho opravdového cukroví nebo tvořivými činnostmi, jako já.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

 

Malá adventní pozvánka

Začnu trochu oklikou. Při česání surové přírodně barvené vlny mívám docela velký odpad. Snažím se totiž rouno před finálním vyčesáním zbavit kratších vláken a s nimi i případných nečistot. Následně je mi ale potom líto odpadlý materiál vyhodit. Barvy jsou krásné, materiál jemný, jen se nehodí pro potřeby předení. A tak si schovávám drobné česanečky pro potřeby plstění.

DSC_0451

Někdo by nad takovým materiálem jistojistě ohrnul nos. Bývá v něm smetí, se kterým se vybírám, nevypadá vábně. Ve srovnání s průmyslovými česanci je to Popelka. Pro mě ale své velké kouzlo i cenu. Jsou za ním procházky za rostlinným materiálem k barvení i hodiny práce kolem česání. A zjistila jsem, že se mi z tohoto materiálu docela snadno a dobře plstí jehlou. Uplstěné drobnosti pak mají své nezaměnitelné kouzlo, jsou originální.

IMG_3968

A teď tedy konečně k té pozvánce. Tuto neděli si můžete plstění drobností s vánoční tématikou vyzkoušet spolu se mnou. Stačí dorazit na desátou do českokrumlovského regionálního muzea. Budeme tvořit nejen z mé vlny, ale kdo má raději zářivou barevnost, může si klidně tvořit i z komerčního materiálu.

DSC_0443

78079270_2588009937948397_8881333644698845184_o

Čas pro modrou

Japonské indigo pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře, což se mi tak docela nedaří. Semínka klíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují. Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty, paprikami a okurkami a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Má také stejné nároky – dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu skleníku, ukazují příslib modré barvy. Jejich sluncem spečené okraje jsou krásně modré.

Léta jsem k získání modré používala šetrnou studenou metodu, při které se nepoužívá žádná chemická látka, pouze ocet. Proto je mi tato metoda velmi sympatická. Má ale jednu velikou nevýhodu, tou je výtěžnost barvy. Barva je většinou světlá a pokud chci získat tmavší modrou, musím barvení vícekrát opakovat. Spotřebuji tak mnoho drahocenných rostlin. Také se ne vždy tento způsob barvení povede. Modré barvivo je prostě mrška, která se hned tak nenechá polapit.

Mým snem bylo dokázat dostat z rostliny celý její barevný potenciál, protože jen tak se vyplatí všechna ta námaha a půlroční péče o rostliny. Informace v knihách nebo na některých stránkách internetu lze dohledat, ale žádné video ani recept mi nepomohly s praktickou částí procesu. Nepomohly mi ani kurzy nebo workshopy, protože tam se pracuje s indigem v prášku a to je úplně o něčem jiném.

Letošní bohatá úroda mě konečně povzbudila k pokusům. První z nich nedopadly dobře. Barva byla spíš růžová nebo světle modrá, a i ta se nakonec proměnila v šedou. Už už jsem to zase vzdala. Nevěřila bych, jak mě taková obyčejná záležitost dokáže rozhodit. Znovu a znovu jsem hledala nové zdroje informací, něco musím dělat špatně!

Až teprve když jsem přestala sledovat videa a číst protichůdné receptury a spolehla se jen na své instinkty, barva jako by mi přišla sama naproti. První modrá přadýnka visela do druhého dne venku  a já ještě pořád nevěřila, že to tak zůstane, že je ráno zase nenajdu šedá. Povedlo se! S každým dalším pokusem byl výsledek lepší a lepší. Došlo konečně i na valašku, to když už jsem neměla co přebarvit na modrou. Právě jsme ostříhali berana Mojmíra, jeho krásnou dlouhou bílou vlnu jsem chtěla ponechat v přirozené kráse, ale ta modrá, kterou na sebe vzala, jí moc sluší.

Podzim mi přál, ve skleníku ještě stále zůstává dost listí pro poslední pokus a já doufám, že i tentokrát bude úspěšný. Celý proces je pro mě ještě stále obestřený tajemstvím. Je to alchymie a já nemůžu říct, že jí zcela rozumím. Ale už se těším, až zase příští rok vysadím jemná malá semínka a projdu znovu tímhle zdlouhavým procesem plným dobrodružství. A třeba vás k tomu příští rok také přizvu v některém ze svých kurzů přírodního barvířství.

 

 

Barvy z přírody

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé.

Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným rostlinám, bohatým na barviva, třeba třezalce, divoké mrkvi, šťovíku, krušině, atd.

A pak je tu les, plný tajemství, protože barvy hub a lišejníků jsou skutečně tajemné, hned tak se nezjeví, skryté někde hluboko uvnitř tkání čekají na ty správné substance. Pak se ale odevzdají a drží.

Mimochodem, když už jsem u toho, ve světě přírodních barvířů se velice často diskutuje stálost x nestálost přírodních pigmentů. Je to téma na dlouhé vyprávění a určitě se k němu brzy vrátím. Souhlasím s těmi nejpovolanějšími, protože pozoruji to samé. Dnešní trend je vzít cokoliv z přírody, včetně jídla, co pouští barvu, vrazit do toho vlnu nebo jiný materiál a hned mít produkt k prodeji. Odstíny přírodních barev jsou v kurzu, publikacemi a návody se to kolem jen hemží a láká k následování. Důsledek toho všeho ale může být takový, že se brzy svět těchto barev nasytí a opustí je, tak jako jiné módní záležitosti, i proto, že většina těchto rychlobarev je nestálá a buď vyprchá díky slunečnímu svitu, nebo se vypere, protože v materiálu nedrží. Mrzí mě to i trápí, protože takovou nálepku si přírodní barvy nezaslouží. A ani to nedělá nám, přírodním barvířům, dobrou reklamu. Dala jsem si tedy za cíl další metu – najít cestu a barvy, které mě přežijí.

 

O taje přírodních barev se s vámi ráda podělím v některém z mých kurzů. Letos už to však nebude. Barvy chtějí své a nejlepší období pro barvení je jaro a konec léta. Tak pokud máte zájem, pohlídejte si vyhlášení termínů. Těším se na společné kouzlení s vámi.

Barvičky z minulých kurzů ZDE a ZDE. 

Zase ty utěrky

Po kurzu vlněném u nás proběhl kurz základů tkaní na osmilistém stavu. To máme vždy několik možností podle toho, kolik času a úsilí do toho chce student/ studentka vložit a kolik toho už případně dovede.

No, a tady bylo rozhodování celkem lehké. Nějaké znalosti a zkušenosti už tu byly – s vlnou. Tak co takhle si vyzkoušet bavlněné nitky? To je trochu strašák, natahovat osnovu z tenkých nití. Vyžaduje to buď velkou odvahu, nebo nějaké zkušenosti.

U mě to bývalo tak, že jsem nejprve byla hodně odvážná. Dnes už jdu na jistotu a podle zkušeností vybírám nejvhodnější metodu. A tu jsme si také vybrali pro náš záměr – zaplnit celou šíři 40 cm stavu, nějakých 260 nití osnovy, a netkat vzorník, ale rovnou funkční tkaninu v podobě ručníků, co budou ozdobou kuchyně. Naučily jsme se propočítat hustotu návleku a hlavně délku osnovy, dále spočítat spotřebu materiálu a ono nám to potom tak krásně na chlup sedlo, že jsem skoro byla pyšná, jak už to umím.

Ve dvou to jde samozřejmě vždycky lépe, nataženo bylo celkem rychle a úspěšně bez chyb, tzv. na první dobrou. A pak už se jenom tkalo, vaflová textura se brzy zjevila v celé své kráse. Sama jsem tenhle druh tkaniny ještě netkala, ani učitel nemůže vyzkoušet všechny druhy textilních technik, hlavně že ví, jak na to. Ale určitě se co nejdříve do něčeho podobného také pustím.

Pak už zbyly jenom dokončovací práce a vyprat. Vznikla měkoučká tkanina vhodná opravdu na rozmazlování rukou.