Nejnovější příspěvky

Zima klepe na okna

První velký mráz definitivně ukončil podzim. Ten byl barevný, slunečný, teplý a dovolil mi dohnat to, na co jsem v létě neměla čas. Miluji zářivou oranžovou a všechny žluté a žlutozelené barvy, které mi poskytla moje zahrada. Barvila jsem ve slunečních konzervách i v kotlíku, všechny jsou krásné a syté. Jiřiny letos byly nejkrásnější, když kvetly v trvalkových záhonech nebo ve váze. Barva z nich se letos z mně neznámých důvodů vůbec nepovedla, a tak jsem se těšila jejich krásou v záhonech a nechala je žít.

matyldinastodola.com

Ani indigo nedalo tolik barvy, jak bych si představovala. Hodně jsem se namlsala loňský rok. Letos bylo modrého barviva o mnoho méně. Zřejmě v tom hrálo roli deštivé léto, málo sluníčka. Listům se nepodařilo vyzrát. Nevadí, jsem ráda i za to co se podařilo.

A konec podzimu byl ve znamení hub. Vlhka bylo až přespříliš, bylo těžké se suchou nohou vůbec do lesa dostat. Ale moje místečka nezklamala, tak jako nezklamou místa těch nadšenců, co si do lesa chodí pouze pro hříbky. Ale Pssst! my houbaři svá naleziště neprozrazujeme!

Z barev hub jsem byla nadšená a jako vždy do nich ponořila jen tu vlnu, které si obzvlášť cením. Letos to byla jemná vlnka z merinky Matyldy. Ona nám, holka jedna, stárne. Tak si říkám, kolik kožíšků mi ještě daruje, než se odebere do věčných pastvin… Tahle vlnka bude určitě na můj svetr a už pilně předu, abych se k pletení dostala ještě tuto zimu.

Kromě vlny spřádám u kolovratu i plány, co z které nitky bude a které barvy se spolu budou pěkně snášet a utvoří jeden báječný celek. A vidím v nich zase deky, které bych si po dlouhé době chtěla utkat. To je hodně předení, ale kilo už určitě mám. Na jednu deku by bylo. Tak honem do práce, večery jsou dlouhé a trávené u kolovrátku jsou tím nejpříjemnějším časem.

Stále je co se učit

Po téhle technice jsem pokukovala už dlouho. Je jedna z těch, kterou se mi nepodařilo vykoukat ani z obrázků ani z videí, protože autoři vždy vystavovali na odiv jen líc a rub tkaniny mi zůstal utajen. Bylo jasné, že se bez odborné literatury neobejdu. A tak jsem našetřila na dost finančně náročnou knihu, která mi odkryla nekonečné možnosti ve světě tkanin, kde vzoruje útek. V češtině obyčejně kelim, ale v cizích jazycích existuje tolik různých názvů, protože možnosti, jak se s touto tkaninou vypořádat, jsou také různé. Kdyby jich bylo jen pár, nebyla by kniha o nich tak objemná.

A pak už jsem jen čekala na vhodnou chvíli, kdy zbyde na stavu navlečená osnova s návodem, který potřebuji, a hurá! do nových vzorníků.

Na ten první jsem spotřebovala malá přírodně nabarvená klubíčka, co kdysi pobyla na výstavě přírodního barvířství. Protože v tomto případě vzoruje barva, ne struktura, bylo poměrně těžké vybírat jemné odstíny barev, aby vzor vynikl. Ale líbí se mi to. Má to nádech starých časů a úplně mám před sebou vidinu různých projektů, kde to určitě použiju.

A pak rychle převléct osnovu a znovu do práce. Tentokrát jsem použila mou ručně předenou tenounkou dvojnitku ze zásob pro tkaní tapisérií. Kvůli vzoru už jsem nemusela nikam koukat. Dost to unavuje. Mnohem větší zábavu si člověk užije, když si je začne sám vymýšlet. A ono mi to tam naskakovalo samo. Je to totiž příběh. Příběh o mně, o místě kde žiju a co dělám. Osnova byla na rozdíl od vytkávaného příběhu nějak bez konce, a tak tu bylo místo i pro Matyldino logo.

Pak přišla sestra a se svým přesvědčovacím tónem hlasu pravila, že taška utkaná touto technikou by byla moc pěkná a ona právě takovou zrovna potřebuje. Fajn. Začala jsem vytkávat jiný příběh, ten její.

Užila jsem si tentokrát spoustu zábavy. Klady této techniky spatřuji hned v několika bodech – stačí čtyři listy, abych si mohla nekonečně hrát. Tkanina je opravdu echtovní, zhutnělá, pevná. A nakonec – je to hezké a dají se na tom využít i malé zbytky přízí. Zápor shledávám jen jediný. Utkání pár centimetrů tkaniny trvá dost dlouho a samozřejmě s tím přichází také vyšší spotřeba materiálu.

Pro příznivce mých kurzů mám dobrou zprávu. I tahle technika se brzy objeví v nabídce. Jak už jsem se zmínila, technika vyžaduje nejlépe čtyřlistý stav. Ale majitelé stávků s pevným listem nemusí být smutní, protože jednoduchá forma se dá utkat i na tomto stavu.

Nová dílna

Původně to měla být předváděcí místnost, kde bych měla po ruce k nakouknutí hotové výrobky a kam bych se případně mohla přesunout s předením ze dvorečka při nepříznivém počasí. Má dobrou polohu, je hned u vchodu. A protože to měl být původně sklad, je to místnost pro trvalé obývání chladná a také hodně temná.

Jenže mám už tolik materiálu a věcí, že jsem ji dokázala během léta zaplnit vším možným. Přestěhovala jsem sem svou odbornou knihovnu, abych měla blíž k oblíbeným tkalcovským knihám. Našly tu místo kolovrátky i jeden ze stavů, ke kterému si po chvilkách odbíhám tkát vzorníky. Odkládám sem nově načesanou vlnu, která čeká na spřádání (pssst, moli o tom zatím neví!). Takže místo na utkané koberce, jak jsem původně měla v plánu, nakonec nezbylo. Nevadí.

Tahle místnost, zpočátku ještě nevybavená regály, měla už svou premiéru v podobě kurzu tkaní a předení. I to mi vyhovuje více, v dílně v patře mohu mít klidně ponechaný pracovní nepořádek, rozdělanou práci a nemusím se stresovat rychlým uklízením. Jenže místnost je dost tmavá. Oproti Slunečnímu pokoji, jak říkáme mé horní dílně, je to spíš kobka. Jediné okno, obrácené k lesu, nedokáže vpustit tolik světla, jak by si člověk přál.

O to víc magický mi přišel dnešní ranní okamžik. Na pár minut vstoupilo do pokoje slunce. Prodralo své paprsky skrz borovice, našlo okno a zamířilo si to rovnou na sluníčkovou vlnu, připravenou na kolovrátku k předení. Všechno ostatní zůstalo ve tmě. Magický okamžik trval jen tak dlouho, abych ho mohla zachytit fotoaparátem. A pak zase vše zmizelo ve stínu. Není to kouzlo?

A zase ty vzorníky

Trochu jsem si cvičila strukturované příze. Mívala jsem k nim kdysi nedůvěru. Dají hodně práce, je třeba je trénovat, než přadlenka přijde, jak na to. Také spolknou více času, kromě dvojího nebo trojího předení je tu ještě dvojí i trojí skaní. A k čemu je vlastně příst? Ano, hodí se na nějaké pletení s efekty, ale toho zase tolik nepotřebuji.

Jenže je tu ještě také tkaní. A to nabízí spoustu možností k využití efektních, chcete-li artových přízí. A když opět zbyl kus osnovy po jiné práci, tak vzhůru za objevováním krás tkaniny z ručně předené příze.

I ta nepovedená, ze začátečnických pokusů se začátečnickými chybami, je nakonec ve tkanině krásná. A chyby? Pozná je někdo?

IMG_5730IMG_5735IMG_5736IMG_5738

Ručníky

Byl to takový nápad kamarádky využít Mezinárodní den ručníků (věděli jste, že existuje?) k utkání vlastních ručníků. Pro mě motivace a výzva, ale vlastně jsem chtěla něco takového utkat už dávno. Správná motivace je důležitá, ale ke tkaní je nutný také dostatek času, tak se stalo, že v den ručníků jsem měla pouze osnovu, ale ručník nebyl utkaný žádný, až později.

Ve mně musí každý nápad nejprve pořádně uzrát, velkou roli hraje materiál a zvolená technika tkaní a to předpokládá hledání v zásobách i na internetu a v knihách. A jsme opět u moooře času, který uplyne, než něco vznikne. Teprve když to do sebe všechno hezky zapadne: nápad – vzor – materiál, teprve potom začnu dělat propočty a plánovat vlastní práci.

Materiál – bavlna a příze buklé – byl v mé osobní zásobárně, pocházel z výprodeje nějaké zrušené galanterie a trpělivě čekal, až pro něj najdu to pravé využití.

Vzor, jak si pozorný čtenář jistě povšiml, byl vyzkoušený ve vzorníku z předchozího článku, ale tentokrát jsem zvolila úplně jiné barvy. Líbí se mi a určitě se budu k němu vracet a uvidíte ho ještě i v jiných podobách. V tomto případě se mi moc líbil efekt, který jsem ani nezamýšlela a byl překvapením navíc.

A premiéru měl i můj nový stav David Louet, na kterém byly ručníky utkané. Je jako stvořený pro rychlou práci, šlo to všechno jako po másle. Zavedení osnovy, navlečení nitěnek i vlastní tkaní byla velká pohoda.

Ručníky jsou hotové, ručně došité, včetně poutek. Zatím je ale nepoužíváme. Jsou totiž na výstavě v Domě gobelínů v Jindřichově Hradci spolu s některými dalšími mými pracemi. Kromě mých tkanin můžete na výstavě vidět i tkaniny dalších šikovných a tvořivých lidí, kteří docházejí do kurzů, co Dům gobelínů pořádá. Tak až se zatouláte do Jindřichova Hradce, jděte se podívat. Dům gobelínů najdete v těsném sousedství hradeckého zámku. A stojí za to se podívat i na stálou expozici.