Úsloví o kovářovic kobyle zná, doufám, každý. O mně z velké části platí také. Ne že bych doma neměla nic, co jsem si vyrobila, ale vždy dávám přednost práci pro druhé. Tak např. už pár let plánuji ručně tkané závěsy na míru mé kuchyně. Materiál nakoupený, ale pořád mělo něco přednost. Jako dobrá motivace se ukázalo ty letité sluncem vyrudlé sejmout a už je tam prostě nedávat. Pohled na polonahé okno popostrkoval k tomu, abych už konečně začala. Konečně je tu tedy nějaký začátek, překonání všech nesnází kolem výpočtů, příprav osnovy, plánování vzoru a napínání osnovy na stav. Pod rukama mi vzniká cosi, co se uhnízdilo v mých představách. Nikdy se ale představa nezrealizuje zcela a přesně, vždy je to určité překvapení a to je na téhle ruční práci nádherné, protože já mám překvapení moc ráda. Takové to Ach!, když člunek prolétne několika řadami a barvy i vazba ukážou, co umí. Tak teď už je konečná podoba jasná. A také je jasné, že kovářovic kobyla alespoň pro tentokrát naboso nebude. Budoucí závěsy...
