All posts tagged: tkalcovský stav

Hotovo

Poslední ubrousek, poslední steh, vyprat a vyžehlit. To vše je ještě navíc třeba udělat. Když se mě někdo ptá, jak dlouho mi trvá utkat to či ono, nevím vlastně, co mám rychle odpovědět. Cožpak utkat, to docela frčí a dlouho to netrvá. Pletení je pomalejší činnost. Jenže – je tu plánování a výběr vzoru, velikosti výrobku, počítání nití, propočítávání délky a přepočítávání pro případné sražení se (bez matematiky se to prostě neobejde). Další počty přijdou při snování osnovy a nové počty při napínání a zavádění osnovy. Hodiny soustředění, chyba není vítaná. Pak se tedy človíček usadí za stav, na pár hodin si užije zábavu zakončenou velkým „entrée“ v podobě odvinutí hotového díla ze zbožového válce. A je tu zase nudná mravenčina – špendlení, stehování, zašívání, zapošívání a další nutnosti kolem dokončení. S plánováním vzoru pro tyhle ubrousky jsem se docela potrápila. Nějak mi nedošlo, že šlapadla přece jen budou fungovat na jiném principu než klapky u stolního stavu. Všechno se muselo podřídit liftplánu. A ten mi dovolil jen pět listů. Žádné velké omezení to ale …

Virtuální ticho

… u nás v Matyldině stodole může znamenat jen dvě věci. Buď se něco děje kolem zvěřince, nebo se usilovně pracuje na novém projektu. Tentokrát je to oboje. Ve stáji se zrodily noví drobečci, celkem bez našeho většího přičinění. Jejich mámy jsou zkušené holky. Legrační je, že jsem vždycky toužila po barevných jehňátkách, od Bivoje byla většinou bílá, a teď máme samé flekáčky, bez výjimky. Možná se mi nakonec po těch bílých i zasteskne. Ale pandičky, jak jim říkáme, jsou rozkošné. Otce nezapřou, podobají se mu jak kdyby mu z oka vypadly. Pro mě to znamená, že letošní jehněčí vlnka bude krásně melírovaná a možná budu mít i trochu přírodně hnědé. Juch! A z toho i vyplývá, že napřesrok budu moci nabídnout koberce a jiné tkaniny v čistě přírodních odstínech. Proč až za tak dlouho? No nejprve musí drobečkové vyrůst, potom musí vyrůst jejich vlnky, pak nějaký čas trvá, než se všechno zpracuje do podoby příze, jako je tady na obrázku z minulých let, a teprve potom mě čeká odměna v podobě zasednutí za stav. …

Na stejné osnově

Většinou si nepřipravuji osnovu delší než na dva tři projekty. Tentokrát jsem udělala výjimku. Osnova je dlouhá přibližně pro čtyři koberce. První jsem odstřihla předělala návlek. Stávající mi nevyhovoval. Na další jsem si připravila alespoň rámcově návrh, jak by měly přibližně vypadat. To zdržení se mi vyplatilo. Osnova lépe drží a vzorování má mnohem více možností. Takže zůstanu věrná svým zásadám a nic, co vyleze z mého stavu nebude dvakrát stejné. Třetí koberec už mě začal malounko nudit, žádal si oživení, nějakou blbůstku, která třeba upoutá, aby to nebyla nuda. Prohrabala jsem své zásoby barev, sladila odstíny a na svět pomalu lezou ptačí legrácky.    

Plánování

Na každém novém dalším projektu je pro mě vůbec ta nejzdlouhavější část plánování. Nejprve se mi v hlavě usídlí jakási vize budoucího. Potom přemýšlím o materiálu a nejvhodnější technice. Nastane hledání, listování brouzdání internetem. Když už vize dostane konkrétnější obrysy, musím věnovat jeden den zavádění osnovy do nitěnek a navazování šlapadel ke konkrétním listům. Tak tomu bylo i tentokrát. Jenže vize se jaksi neproměnila v to, co jsem doufala. Poznala jsem to asi po třiceti řadách. Vůbec jsem nebyla spokojená. Měla jsem pocit, že jen marním materiál a že jeho hodnota silně ztrácí nedokonalostí. Nechala jsem projekt „odležet“ a zkusila jít na věci jinak. Ještě že jsou počítače a šikovné prográmky. Za hodinu jsem měla obraz, který se mi usídlil v hlavě, i před sebou na obrazovce. V podobných barvách, rozvedený do různých variant. Těch třicet řad bylo rychle vypáráno. Dokud je tkanina na stavu, jde to. Horší bylo, že jsem si musela znovu na dvě hodiny zalézt pod stav a všechna šlapadla převázat. To je snad jediná nevýhoda countermarch stavů. Zvláště s mými brýlemi, …

matyldina-stodola

Jako programátor

Už po několikáté se ke mně dostaly informace, že tkalcovský stav a tkalcovské činnosti spojené s tkaním jsou vlastně předchůdci programování a výpočetní techniky, konkrétně to byl tkalcovský stav, který objevil Joseph Marie Jacquard a který byl ovládaný systémem děrných štítků. Vždycky jsem měla moc ráda matematiku, hlavně geometrii, konstrukční úlohy, geometrii ve čtvercové síti nebo takové ty čtverečkové hádanky, kdy si pomocí číselných kódů luštíte obrázek… a nesmím zapomenout na sudoku! Možná proto se vrhám nejraději do složitých vzorů, hladké plátno mě nesmírně nudí, není to pro mě výzva. Ten okamžik, kdy jsou všechny osnovní nitě navlečené ve správném pořadí a ve správném listu, listy připojené ve správné kombinaci ke šlapadlům, osnovní nitě navinuté a vy se pustíte do sešlapávání – otvírání prošlupu v určitém pravidelném algoritmu a ono to FUNGUJE! Nitě se začnou proplétat v pravidelné nepravidelnosti a vytvářet vzor. Vím, jak se asi cítí můj syn – programátor, když napíše program a ejhle! někde tam je chybka. Žádná složitá činnost se bez chyb neobejde. Můžete si stokrát dávat pozor, postupovat podle naučených …