All posts tagged: ručně tkané koberce

Virtuální ticho

… u nás v Matyldině stodole může znamenat jen dvě věci. Buď se něco děje kolem zvěřince, nebo se usilovně pracuje na novém projektu. Tentokrát je to oboje. Ve stáji se zrodily noví drobečci, celkem bez našeho většího přičinění. Jejich mámy jsou zkušené holky. Legrační je, že jsem vždycky toužila po barevných jehňátkách, od Bivoje byla většinou bílá, a teď máme samé flekáčky, bez výjimky. Možná se mi nakonec po těch bílých i zasteskne. Ale pandičky, jak jim říkáme, jsou rozkošné. Otce nezapřou, podobají se mu jak kdyby mu z oka vypadly. Pro mě to znamená, že letošní jehněčí vlnka bude krásně melírovaná a možná budu mít i trochu přírodně hnědé. Juch! A z toho i vyplývá, že napřesrok budu moci nabídnout koberce a jiné tkaniny v čistě přírodních odstínech. Proč až za tak dlouho? No nejprve musí drobečkové vyrůst, potom musí vyrůst jejich vlnky, pak nějaký čas trvá, než se všechno zpracuje do podoby příze, jako je tady na obrázku z minulých let, a teprve potom mě čeká odměna v podobě zasednutí za stav. …

Finále

Konečně jsem se dopracovala k tomu, k čemu jsem se dopracovat chtěla. Od začátku vím, že vlna z našich valašek je vhodná, lepší by bylo říct nejvhodnější, pro kobercovou přízi. Potvrdila mi to i moje milá lektorka na kurzech tkaní tapiserií a jejím několik desetiletí dlouhým zkušenostem věřím. Potvrzovala jsem si to sama experimentováním a zkoušením různých způsobů předení i skaní, výběrem toho nejvhodnějšího rouna a potom taky stavu. Udělat dobrý vlněný koberec, aby opravdu sloužil déle než dva tři roky, je věda. Prokousávám se texty v angličtině, protože jinde informace najdu jen stěží. Učím se a hledám informace od lidí z celého světa. Nakukuji jim pod ruce, tajně závidím jejich um, nepřetržené tradice, předávání tajností i dovedností z generace na generaci a taky pomůcky a materiál, které v zahraničí můžete běžně koupit. Učarovaly mi seveřanky, jako ostatně i zbytku světa, protože ty povýšily tkalcovské řemeslo na skutečné umění. A podělily se o něj. Takže dnes vidím tkát severské techniky Američanky stejně jako třeba i Japonky. Díky mnoha obětavým lidem je tkalcovské řemeslo opět populární. …

Na stejné osnově

Většinou si nepřipravuji osnovu delší než na dva tři projekty. Tentokrát jsem udělala výjimku. Osnova je dlouhá přibližně pro čtyři koberce. První jsem odstřihla předělala návlek. Stávající mi nevyhovoval. Na další jsem si připravila alespoň rámcově návrh, jak by měly přibližně vypadat. To zdržení se mi vyplatilo. Osnova lépe drží a vzorování má mnohem více možností. Takže zůstanu věrná svým zásadám a nic, co vyleze z mého stavu nebude dvakrát stejné. Třetí koberec už mě začal malounko nudit, žádal si oživení, nějakou blbůstku, která třeba upoutá, aby to nebyla nuda. Prohrabala jsem své zásoby barev, sladila odstíny a na svět pomalu lezou ptačí legrácky.    

Plánování

Na každém novém dalším projektu je pro mě vůbec ta nejzdlouhavější část plánování. Nejprve se mi v hlavě usídlí jakási vize budoucího. Potom přemýšlím o materiálu a nejvhodnější technice. Nastane hledání, listování brouzdání internetem. Když už vize dostane konkrétnější obrysy, musím věnovat jeden den zavádění osnovy do nitěnek a navazování šlapadel ke konkrétním listům. Tak tomu bylo i tentokrát. Jenže vize se jaksi neproměnila v to, co jsem doufala. Poznala jsem to asi po třiceti řadách. Vůbec jsem nebyla spokojená. Měla jsem pocit, že jen marním materiál a že jeho hodnota silně ztrácí nedokonalostí. Nechala jsem projekt „odležet“ a zkusila jít na věci jinak. Ještě že jsou počítače a šikovné prográmky. Za hodinu jsem měla obraz, který se mi usídlil v hlavě, i před sebou na obrazovce. V podobných barvách, rozvedený do různých variant. Těch třicet řad bylo rychle vypáráno. Dokud je tkanina na stavu, jde to. Horší bylo, že jsem si musela znovu na dvě hodiny zalézt pod stav a všechna šlapadla převázat. To je snad jediná nevýhoda countermarch stavů. Zvláště s mými brýlemi, …

Koberce

Od začátku, co máme vlastní ovce a tím pádem i dostatek vlny, směřuji k jejímu nejvhodnějšímu využití. A protože má valaška vlnku hrubou a tím pádem pevnou, dlouhou s jemnou podsadou, nabízí se jako nejlepší tvořit z ní přízi kobercovou a dále pak koberce. Už dávno jsem se přestala snažit udělat z ní něco jiného, a když, tak jen okrajově. Také proč? Více než stoleté zkušenosti předků mi ukázaly možnosti tohoto původního plemene. V boxech tedy čekají klubíčka tenké nitky pro tkaní tapiserií, což jsou vlastně také takové lepší koberce, i klubíčka silnější a silné příze určené právě pro koberce. Barevnost mých přízí je omezená zdroji přírodních barviv, které čerpám převážně ve své zahradě pěstováním vlastních barvířských rostlin, nebo sbírám rostliny po okolí, ale vždy jen ty, kterých je hodně a můj sběr je nikterak neohrozí. Zároveň je ale tato paleta obrovsky široká v celé škále jednotlivých odstínů. Barvím vždy jen menší množství a z každé barvící lázně získávám odlišný odstín barev od béžové, přes zelené po žluté, hnědé, růžové, fialové nebo hnědé. Také modrá …