Na každém novém dalším projektu je pro mě vůbec ta nejzdlouhavější část plánování. Nejprve se mi v hlavě usídlí jakási vize budoucího. Potom přemýšlím o materiálu a nejvhodnější technice. Nastane hledání, listování brouzdání internetem. Když už vize dostane konkrétnější obrysy, musím věnovat jeden den zavádění osnovy do nitěnek a navazování šlapadel ke konkrétním listům. Tak tomu bylo i tentokrát. Jenže vize se jaksi neproměnila v to, co jsem doufala. Poznala jsem to asi po třiceti řadách. Vůbec jsem nebyla spokojená. Měla jsem pocit, že jen marním materiál a že jeho hodnota silně ztrácí nedokonalostí. Nechala jsem projekt „odležet“ a zkusila jít na věci jinak. Ještě že jsou počítače a šikovné prográmky. Za hodinu jsem měla obraz, který se mi usídlil v hlavě, i před sebou na obrazovce. V podobných barvách, rozvedený do různých variant. Těch třicet řad bylo rychle vypáráno. Dokud je tkanina na stavu, jde to. Horší bylo, že jsem si musela znovu na dvě hodiny zalézt pod stav a všechna šlapadla převázat. To je snad jediná nevýhoda countermarch stavů. Zvláště s mými brýlemi, …