Oprášila jsem svůj letitý pletací stroj Dopleta a spolu s ním i své dovednosti, které jsem si nacvičovala před dávnými lety, ještě v minulém století coby náctiletá. Bývaly to ale doby. V pátek jsem přijela z internátu, v sobotu nahodila očka a pletla, v neděli do večera dokončovala a v pondělí už jsem frčela do školy v novém svetru. Když nebyl po ruce materiál, rozpáral se svetr, který už nebyl „in“ nebo jsem pletla s tím, co bylo po ruce. Třeba s chemlonkou, kterou jsem vylepšila barevnými šicími nitěmi ze zásob mojí mamky. A na světě byl hned model, který neměl nikdo jiný. To mě bavilo – být originální. A vlastně mě to baví dodnes. Nerada pletu nebo dělám cokoliv jiného podle návodu. Ty používám jen zpočátku, když se chci něco naučit. A pak už se spoléhám jen sama na sebe. I za cenu, že budu desetkrát párat a začínat znovu. Pak přišla doba, kdy pletených doplňků bylo tolik, že mě přestalo bavit něco vymýšlet. Stroj skončil v kufru. Na hodně dlouho. Až teď mě …