All posts tagged: barvy hub

Zima klepe na okna

První velký mráz definitivně ukončil podzim. Ten byl barevný, slunečný, teplý a dovolil mi dohnat to, na co jsem v létě neměla čas. Miluji zářivou oranžovou a všechny žluté a žlutozelené barvy, které mi poskytla moje zahrada. Barvila jsem ve slunečních konzervách i v kotlíku, všechny jsou krásné a syté. Jiřiny letos byly nejkrásnější, když kvetly v trvalkových záhonech nebo ve váze. Barva z nich se letos z mně neznámých důvodů vůbec nepovedla, a tak jsem se těšila jejich krásou v záhonech a nechala je žít. Ani indigo nedalo tolik barvy, jak bych si představovala. Hodně jsem se namlsala loňský rok. Letos bylo modrého barviva o mnoho méně. Zřejmě v tom hrálo roli deštivé léto, málo sluníčka. Listům se nepodařilo vyzrát. Nevadí, jsem ráda i za to co se podařilo. A konec podzimu byl ve znamení hub. Vlhka bylo až přespříliš, bylo těžké se suchou nohou vůbec do lesa dostat. Ale moje místečka nezklamala, tak jako nezklamou místa těch nadšenců, co si do lesa chodí pouze pro hříbky. Ale Pssst! my houbaři svá naleziště neprozrazujeme! …

Barvy z přírody

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé. Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným …

První barvičky z Matyldiny stodoly

Jaro se teprve protahuje a za uchem mu mu raší jen několik kvítků. Tráva vypadá jako jeden den neholená mužská tvář. Řeklo by se, že ještě nebude k nalezení nic, co by mohlo dát trochu barvy. Stačí ale vyjít si po okolí a něco se přece jen najde. Tak např. starý choroš (přesný název neznám, pro mě jsou tyhle dřevokazné houby všechny choroš). Několik kousků se jen tak zkusmo povařilo a barevný čajíček byl na světě. Barva vlny – jemně béžová. Určitě se bude hodit pro mou příští tapiserii. Pak se tu po větru všude po okolí válí jmelí. Poslední pokusy před lety mi daly jemně žlutou. Tentokrát se moc nezadařilo. Přestože jsem měla jmelí dostatek, zřejmě vadilo, že nebylo čerstvé, ale suché. Barva skoro žádná. Ale nic nezatracuji. I tato trochu jinak bílá se bude hodit. Zvlášť když je protkaná občasnými hnědými chloupky některého z beránků. Na této vlnce jsem si trochu pocvičila předení s přeslicí. Beránčí vlna měla hodně dlouhé, více než deseticentimetrové pesíky, které dost připomínají vlákna lnu. Česanec šel dobře upravit …