All posts tagged: barvířství

Čas pro modrou

Japonské indigo pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře, což se mi tak docela nedaří. Semínka klíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují. Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty, paprikami a okurkami a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Má také stejné nároky – dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu …

Barvy z přírody

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé. Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným …

Opravdu velký projekt

Od jara se připravuji na opravdu velký projekt. Předu a barvím jako o závod, klubíčka v koši přibývala jedno po druhém. Byla to velká výzva zvednout tuhle hozenou rukavici. O co se jedná? Představte si velký koberec, ale malý stav. Můj stav tedy není malý, ale rozměr koberce převyšuje jeho rozměry. Je to oříšek, ale není neřešitelný. Může se například utkat více kusů různých tvarů, které k sobě padnou jako jednotlivé dílky skládačky, a ty se potom sešijí dohromady do jednoho velkého celku. Takový koberec patchwork by to byl. Nebo se dejme tomu utkají dva stejné díly a sešijí se v prostředku. Tak ostatně vznikla i má první deka. Ale je tu ještě jedna možnost pro odvážné a tou je utkat koberec vcelku jako přeloženou tkaninu. Výsledná šířka pak bude dvojnásobek toho, co mám navlečeno na stavu. Jde to. Vím to, neboť jsem přeloženou tkaninu tkala už vícekrát. Dokonce, v rámci osmi listů, to jde i s parádou, totiž se vzorováním. Jenže tenhle druh tkaní má svá úskalí, která vyskakují jako čertíci bertíci z krabičky …

Jaro hýří barvami

Zapršelo. Tentokrát celkem vydatně. Pro mě to znamená příslib rostlin, jejich květů, svěžích listů a budoucích plodů. Mnoho možností k získání jemných tónů barev přírody. Nyní se probírám zásobami barevných roun z minulé sezóny, vzpomínám, kde jsem kterou bylinku objevila a jaká barevná překvapení v sobě ukrývala. Často je to velká alchymie. Jdete na jistotu pro určitou barvu, ale ejhle – objeví se jiný, překvapivý odstín. Není to zklamání. Je to hra, která mě moc baví. Legrační na celém procesu je, že podle zdání nezúčastněného pozorovatele vytahuji z hrnce téměř stejné barvy. Já ale vím, že stejné nejsou. Že kdybych si chtěla nabarvit půl kila příze od jedné barvy, půjde mi to jen stěží, protože i z jednoho hrnce vytahuji přadýnka nebo rouna, která nemají jednolitý barevný odstín. Ale v tom, podle mého, spočívá krása přírodního barvířství. Také v tom, jak barvy v materiálu dále pracují. Některé pomalu prchají z materiálu pryč, některé zvolna proměňují svůj odstín v jiný, jiné jsou stálice nebo možná i trochu časem zintenzivní. I to je pro mě zábavná hra. …

První barvičky z Matyldiny stodoly

Jaro se teprve protahuje a za uchem mu mu raší jen několik kvítků. Tráva vypadá jako jeden den neholená mužská tvář. Řeklo by se, že ještě nebude k nalezení nic, co by mohlo dát trochu barvy. Stačí ale vyjít si po okolí a něco se přece jen najde. Tak např. starý choroš (přesný název neznám, pro mě jsou tyhle dřevokazné houby všechny choroš). Několik kousků se jen tak zkusmo povařilo a barevný čajíček byl na světě. Barva vlny – jemně béžová. Určitě se bude hodit pro mou příští tapiserii. Pak se tu po větru všude po okolí válí jmelí. Poslední pokusy před lety mi daly jemně žlutou. Tentokrát se moc nezadařilo. Přestože jsem měla jmelí dostatek, zřejmě vadilo, že nebylo čerstvé, ale suché. Barva skoro žádná. Ale nic nezatracuji. I tato trochu jinak bílá se bude hodit. Zvlášť když je protkaná občasnými hnědými chloupky některého z beránků. Na této vlnce jsem si trochu pocvičila předení s přeslicí. Beránčí vlna měla hodně dlouhé, více než deseticentimetrové pesíky, které dost připomínají vlákna lnu. Česanec šel dobře upravit …