All posts filed under: přírodní barvířství

Čas pro modrou

Japonské indigo pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře, což se mi tak docela nedaří. Semínka klíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují. Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty, paprikami a okurkami a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Má také stejné nároky – dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu …

Barvy z přírody

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé. Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným …

Říká se Jak na Nový rok, tak po celý rok!

Já na tohle heslo nedám dopustit. Konec roku, období kolem Vánoc nemám moc ráda. A možná chápu i proč. Snažím se mít totiž uklizeno nejen doma, ale i v duši a ve svých záležitostech. A to je dost únavné. To Nový rok je příslib splněných plánů. Ano, na některé z té spousty, co se mi honí hlavou, nedojde. Ale některé z nich určitě uskutečním. Naučila jsem se své plány nevykřikovat nahlas. Jednak se může najít někdo, kdo po nich skočí dřív a také je dřív uskuteční a mě už potom nebaví pouštět se do stejné věci. A za druhé – některé plány zase mohu klidně z hlavy vypustit nebo přesunout na jindy, aniž bych měla výčitky, že jsem něco nesplnila. Místo dlouhého mudrování raději jdu a kousíček z těch plánů udělám. Ohledně Nového roku jsem také drobátko pověrčivá. Tak se, v duchu toho hesla, snažím mít doma jakýs takýs pořádek, aby jako bylo uklizeno po celý rok, a hned se pouštím do toho, co bych určitě příští rok dělat chtěla. Takže na Nový rok se …

Hotovo, dokončeno

Na koberci byl uvázaný poslední uzlík, proběhly nutné úpravy a já si teď mohu zpětně zrekapitulovat, co mi tento náročný projekt ukázal a jaké nové zkušenosti přinesl. Jsou okolnosti, které člověk dopředu předpokládá a snaží se je vyřešit předem. A jsou okolnosti, které překvapí a potrápí během práce. Mě asi nejvíce trápilo, že celou spodní vrstvu přeložené tkaniny nevidím, tedy tkám poslepu. Sice jsem si občas zalezla pod stav nebo použila zrcátko, ale jak se později ukázalo, nestačilo to. Naštěstí to byly chyby, které se po sejmutí koberce ze stavu daly napravit. Nejvíce času mi ale sebrala náprava nebo regulace v místě přeložení. Ačkoliv jsem se velice snažila o pravidelnost okraje, koberec je přece jen hodně silná vrstva a vnější přeložení se muselo nějak projevit. Tenhle nedostatek sice šel napravit, ale stál mě více času než samotné tkaní. Navíc jsem to musela provést v dost nepříjemné pozici, kdy jsem lezla po kolenou po koberci ve shrbené poloze, což bylo dost únavné. Nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť do něčeho takového jít. Budu-li si moci …

Když napadne sníh…

… dostaví se úleva a nový elán. Nemám ráda pošmourné blátivé dny. Sníh všechno prozáří a očistí. Jeho očistnou sílu ráda využívám i k očistě mých ručně tkaných vlněných koberců. Jakmile napadne jiskřivý prašan, je čas vyběhnout s koberci a rýžovým koštětem ven. Koberce rozprostřu na padlý sníh, nametu na ně prašan a ten pak koštětem postrkuji po koberci sem a tam. Nakonec sníh smetu a totéž provedu s druhou stranou koberce. Když je po pár chvilkách hotovo, koberec jednoduše protřepu a nechám ještě hodinu větrat přehozený přes tyč nebo zábradlí. Sníh by neměl být příliš mokrý, to by byl pak samozřejmě mokrý i koberec. Mým kobercům tahle očista svědčí a vydrží s ní až do teplého jara, kdy jdou potom do prací lázně z dešťové vody. Ale to bude zas jiná kapitola. Tyhle kousky z fotografie jsou mé vůbec první koberce, utkané pro radost. Nejsou dokonalé, vidím na nich spoustu chyb, na kterých jsem se učila a získávala první zkušenosti. Ale přes všechny své nedokonalosti slouží k mé spokojenosti. Ráda pozoruji, jak vlna odolává …