All posts filed under: Zpracování vlny

Střiž, praní vlny, česání vlny

Probuzení

Mám za sebou opravdu nepěkný rok naplněný různými zkouškami, hlavně toho, co ještě jsem schopná vydržet. Určitě nejsem sama. Hodně lidí muselo v dané situaci přehodnotit své dosavadní snažení, plány a priority, přeložit své úsilí i myšlenky na jinou kolej. Ano, tak jsem si často připadala, jako ve vlaku, který se řítí kamsi bez strojvůdce, a já nemám lístek ani možnost někde vyskočit. Bylo to o to těžší, že nezbyl čas pro vše kolem Matyldiny stodoly. Je to moje terapie, práce s vlnou i tkaní převádí šedé myšlenky na ty růžové. Ale vlna a všechen ten krásný materiál, ovečky s nově narozenými přírůstky, rozkvetlá zahrada a hlavně také lidi, od těch nejbližších až po ty, které nově poznávám, mě z toho dostali. Chuť tvořit se vrátila, kurzy se rychle naplnily, některé z nich už proběhly. Zase mám pocit, že všechno je jak má být. V hrncích ve stodůlce se čaruje s barvami, rouna jsou vypraná, nový pomocník v podobě elektrické česačky zpracovává jedno rouno za druhým, čímž jsem definitivně vyhlásila válku všem mrňavým vetřelcům, kteří …

Zima klepe na okna

První velký mráz definitivně ukončil podzim. Ten byl barevný, slunečný, teplý a dovolil mi dohnat to, na co jsem v létě neměla čas. Miluji zářivou oranžovou a všechny žluté a žlutozelené barvy, které mi poskytla moje zahrada. Barvila jsem ve slunečních konzervách i v kotlíku, všechny jsou krásné a syté. Jiřiny letos byly nejkrásnější, když kvetly v trvalkových záhonech nebo ve váze. Barva z nich se letos z mně neznámých důvodů vůbec nepovedla, a tak jsem se těšila jejich krásou v záhonech a nechala je žít. Ani indigo nedalo tolik barvy, jak bych si představovala. Hodně jsem se namlsala loňský rok. Letos bylo modrého barviva o mnoho méně. Zřejmě v tom hrálo roli deštivé léto, málo sluníčka. Listům se nepodařilo vyzrát. Nevadí, jsem ráda i za to co se podařilo. A konec podzimu byl ve znamení hub. Vlhka bylo až přespříliš, bylo těžké se suchou nohou vůbec do lesa dostat. Ale moje místečka nezklamala, tak jako nezklamou místa těch nadšenců, co si do lesa chodí pouze pro hříbky. Ale Pssst! my houbaři svá naleziště neprozrazujeme! …

Letní vlnění

Na kurzech mám nejraději setkávání se s novými, zajímavými a na stejnou vlnu naladěnými lidmi. Myslím, že to tentokrát platilo mnohonásobně. Přijely ke mně ženy a dívka, které si opravdu zamilovaly tento přírodní materiál. Jak jinak si vysvětlit jejich píli a vytrvalost v namáhavých činnostech, jaké jsou nutné v přípravné části, než se člověk dopracuje ke klubíčku vlněné příze. Také jsem vždy ráda, když účastník přijede s vlastním cílem a odhodláním, co se chce naučit. V tomto případě přijela auta naložená nejen nástroji, ale také pytle vlastní vlny. Je to důležité. Já mohu ukázat praní a všechny další úkony na vlně plemen, které mám k dispozici, ale účastníků, se mohou po pastvinách prohánět úplně jiná plemena. Každé surové rouno chce to své a nějakým plošným přístupem si mohu rouno úplně znehodnotit, proměnit ho v lepkavou hmotu nebo v kopu, ve které se dá krása jen tušit někde ukrytá mezi rostlinnými zbytky a bobky. Byla to i pro mě docela velká škola, protože v jednom z pytlů bylo skryté cosi, z čeho bych se nikdy nepokoušela …

Čas pro modrou

Japonské indigo pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře, což se mi tak docela nedaří. Semínka klíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují. Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty, paprikami a okurkami a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Má také stejné nároky – dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu …

Barvy z přírody

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé. Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným …