All posts filed under: O vlně

Hotovo, dokončeno

Na koberci byl uvázaný poslední uzlík, proběhly nutné úpravy a já si teď mohu zpětně zrekapitulovat, co mi tento náročný projekt ukázal a jaké nové zkušenosti přinesl. Jsou okolnosti, které člověk dopředu předpokládá a snaží se je vyřešit předem. A jsou okolnosti, které překvapí a potrápí během práce. Mě asi nejvíce trápilo, že celou spodní vrstvu přeložené tkaniny nevidím, tedy tkám poslepu. Sice jsem si občas zalezla pod stav nebo použila zrcátko, ale jak se později ukázalo, nestačilo to. Naštěstí to byly chyby, které se po sejmutí koberce ze stavu daly napravit. Nejvíce času mi ale sebrala náprava nebo regulace v místě přeložení. Ačkoliv jsem se velice snažila o pravidelnost okraje, koberec je přece jen hodně silná vrstva a vnější přeložení se muselo nějak projevit. Tenhle nedostatek sice šel napravit, ale stál mě více času než samotné tkaní. Navíc jsem to musela provést v dost nepříjemné pozici, kdy jsem lezla po kolenou po koberci ve shrbené poloze, což bylo dost únavné. Nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť do něčeho takového jít. Budu-li si moci …

Když napadne sníh…

… dostaví se úleva a nový elán. Nemám ráda pošmourné blátivé dny. Sníh všechno prozáří a očistí. Jeho očistnou sílu ráda využívám i k očistě mých ručně tkaných vlněných koberců. Jakmile napadne jiskřivý prašan, je čas vyběhnout s koberci a rýžovým koštětem ven. Koberce rozprostřu na padlý sníh, nametu na ně prašan a ten pak koštětem postrkuji po koberci sem a tam. Nakonec sníh smetu a totéž provedu s druhou stranou koberce. Když je po pár chvilkách hotovo, koberec jednoduše protřepu a nechám ještě hodinu větrat přehozený přes tyč nebo zábradlí. Sníh by neměl být příliš mokrý, to by byl pak samozřejmě mokrý i koberec. Mým kobercům tahle očista svědčí a vydrží s ní až do teplého jara, kdy jdou potom do prací lázně z dešťové vody. Ale to bude zas jiná kapitola. Tyhle kousky z fotografie jsou mé vůbec první koberce, utkané pro radost. Nejsou dokonalé, vidím na nich spoustu chyb, na kterých jsem se učila a získávala první zkušenosti. Ale přes všechny své nedokonalosti slouží k mé spokojenosti. Ráda pozoruji, jak vlna odolává …

Jak se mi přede – zwartbles

První úkol, který jsem si naplánovala zdolat během Tour de Fleece, byl pytel načesaného rouna z plemene zwartbles. Patří mezi moje oblíbené předení. Za prvé barva. Jsou to překrásné odstíny od čokoládově hnědé po tmavou téměř černou přírodní barvu. Ta určitě nevyprchá. Zůstane navěky. Je to nádherný a přirozený kontrast ke světlým vlnkám. Za druhé délka vlákna. Na rozdíl třeba od shetland, vlna těmto ovečkám přirůstá docela rychle, takže délka vláken je potom velice příjemná pro zpracování a předurčuje přízi například pro využití na osnovu tkanin nebo pro ponožkovou přízi, prostě všude tam, kde potřebujete pevnost. Za třetí. Zatím jsem se setkala s tím, že rouno není příliš mastné a dobře se pere. Odpuzuje špínu i v běžné vodě (z okapu, ze studny) a bez přidání detergentu. Rychle také schne. Výborně se češe. Ale! Trojici dobrých vlastností musí doplnit pár upozornění. Když je ovečka chovaná v ne zrovna příznivých podmínkách, dokáže se její vlna na povrchu úplně spéct do jednolité hmoty. Takové rouno už jsem si také přivezla. Protože bylo ale vespod překrásné a dlouhé, …

Tour de Fleece

Dnes startuje Tour de Fleece, mezinárodně už ani nevím po kolikáté, ale náš českomoravský tým jede už potřetí. Pro neznalé – v době, kdy cyklisté zvučných jmen šlapou do pedálů Tour de France, závodí v jednotlivých různě náročných etapách nebo také odpočívají, přadlenky šlapou do pedálů svých kolovratů a snaží se „našlapat“ co nejvíce kilometrů příze. A nenechte se mýlit, i tady si lze předurčit, jak náročná etapa to bude. Tak já mám připravené snadné, ale dlouhé kilometry kobercovky valaškovité, pro náročné stoupání jsem si naplánovala zmáknout co nejvíce příze angorské (ještě včera jsem ostříhala pár jedinců, takže je to přímo chlupatá hora) a pak si hodlám odskočit k přízím s různou texturou. Na to se už docela těším. Materiálu k předení mám víc, než měl k dispozici slavný Rumplcimprcampl. Tak uvidím, kolik kilometrů se mi podaří urazit. Tahle recesistická soutěž je velká motivace. A hlavně, jede se v týmu. Někde o kousek dál šlape kilometry jiná přadlenka a večer se všechny moc těšíme, až se vzájemně pokocháme výsledky těch druhých. Za závodníky zůstávají ujeté …

Kočičí

Každá správná Vlněnka má někde poblíž kočku. Uvědomuji si to při návštěvách jakéhokoliv vlněného blogu tuzemského i cizího. Kočky milují vlnu (a Vlněnky kočky?). Je jedno, jestli je smotaná do klubíček, která se tak krásně rozmotávají a zase zamotávají, nebo ještě není spředená. Ta je ze všeho nejlepší. Naše kotě Elsa našlo zalíbení v česancích a ty najde neomylně a hned se je snaží obsadit jako pelíšek. Uvědomuji si, že to není zrovna moc dobré pro obchod, jsou lidé alergičtí na kočičí srst, a tak se snažím své načesané peřinky před Elsou všelijak ochraňovat. Prevence je taky dobrý způsob. Vlny je dost a tak má Elsa slíbený svůj vlastní načechraný vlněný pelíšek, aby mi nezabírala ty mé. Zvláštní je, že i tak malé kotě pozná kvalitu materiálu. Myslíte, že se schoulí na umělinové dece byť ze značkového obchodu? Nee, neomylně si to namíří rovnou na mou vlněnou ručně tkanou deku, o kterou se občas už nějaký čas musím tahat i se zbytkem své rodiny. Tak teď se o ni musím dělit s kotětem. Elsa je …