All posts filed under: O vlně

Nová dílna

Původně to měla být předváděcí místnost, kde bych měla po ruce k nakouknutí hotové výrobky a kam bych se případně mohla přesunout s předením ze dvorečka při nepříznivém počasí. Má dobrou polohu, je hned u vchodu. A protože to měl být původně sklad, je to místnost pro trvalé obývání chladná a také hodně temná. Jenže mám už tolik materiálu a věcí, že jsem ji dokázala během léta zaplnit vším možným. Přestěhovala jsem sem svou odbornou knihovnu, abych měla blíž k oblíbeným tkalcovským knihám. Našly tu místo kolovrátky i jeden ze stavů, ke kterému si po chvilkách odbíhám tkát vzorníky. Odkládám sem nově načesanou vlnu, která čeká na spřádání (pssst, moli o tom zatím neví!). Takže místo na utkané koberce, jak jsem původně měla v plánu, nakonec nezbylo. Nevadí. Tahle místnost, zpočátku ještě nevybavená regály, měla už svou premiéru v podobě kurzu tkaní a předení. I to mi vyhovuje více, v dílně v patře mohu mít klidně ponechaný pracovní nepořádek, rozdělanou práci a nemusím se stresovat rychlým uklízením. Jenže místnost je dost tmavá. Oproti Slunečnímu pokoji, …

A zase ty vzorníky

Trochu jsem si cvičila strukturované příze. Mívala jsem k nim kdysi nedůvěru. Dají hodně práce, je třeba je trénovat, než přadlenka přijde, jak na to. Také spolknou více času, kromě dvojího nebo trojího předení je tu ještě dvojí i trojí skaní. A k čemu je vlastně příst? Ano, hodí se na nějaké pletení s efekty, ale toho zase tolik nepotřebuji. Jenže je tu ještě také tkaní. A to nabízí spoustu možností k využití efektních, chcete-li artových přízí. A když opět zbyl kus osnovy po jiné práci, tak vzhůru za objevováním krás tkaniny z ručně předené příze. I ta nepovedená, ze začátečnických pokusů se začátečnickými chybami, je nakonec ve tkanině krásná. A chyby? Pozná je někdo?

Letní vlnění

Na kurzech mám nejraději setkávání se s novými, zajímavými a na stejnou vlnu naladěnými lidmi. Myslím, že to tentokrát platilo mnohonásobně. Přijely ke mně ženy a dívka, které si opravdu zamilovaly tento přírodní materiál. Jak jinak si vysvětlit jejich píli a vytrvalost v namáhavých činnostech, jaké jsou nutné v přípravné části, než se člověk dopracuje ke klubíčku vlněné příze. Také jsem vždy ráda, když účastník přijede s vlastním cílem a odhodláním, co se chce naučit. V tomto případě přijela auta naložená nejen nástroji, ale také pytle vlastní vlny. Je to důležité. Já mohu ukázat praní a všechny další úkony na vlně plemen, které mám k dispozici, ale účastníků, se mohou po pastvinách prohánět úplně jiná plemena. Každé surové rouno chce to své a nějakým plošným přístupem si mohu rouno úplně znehodnotit, proměnit ho v lepkavou hmotu nebo v kopu, ve které se dá krása jen tušit někde ukrytá mezi rostlinnými zbytky a bobky. Byla to i pro mě docela velká škola, protože v jednom z pytlů bylo skryté cosi, z čeho bych se nikdy nepokoušela …

Čas pro modrou

Japonské indigo pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře, což se mi tak docela nedaří. Semínka klíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují. Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty, paprikami a okurkami a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Má také stejné nároky – dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu …

Barvy z přírody

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé. Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným …