All posts filed under: O vlně

Jak se mi přede – zwartbles

První úkol, který jsem si naplánovala zdolat během Tour de Fleece, byl pytel načesaného rouna z plemene zwartbles. Patří mezi moje oblíbené předení. Za prvé barva. Jsou to překrásné odstíny od čokoládově hnědé po tmavou téměř černou přírodní barvu. Ta určitě nevyprchá. Zůstane navěky. Je to nádherný a přirozený kontrast ke světlým vlnkám. Za druhé délka vlákna. Na rozdíl třeba od shetland, vlna těmto ovečkám přirůstá docela rychle, takže délka vláken je potom velice příjemná pro zpracování a předurčuje přízi například pro využití na osnovu tkanin nebo pro ponožkovou přízi, prostě všude tam, kde potřebujete pevnost. Za třetí. Zatím jsem se setkala s tím, že rouno není příliš mastné a dobře se pere. Odpuzuje špínu i v běžné vodě (z okapu, ze studny) a bez přidání detergentu. Rychle také schne. Výborně se češe. Ale! Trojici dobrých vlastností musí doplnit pár upozornění. Když je ovečka chovaná v ne zrovna příznivých podmínkách, dokáže se její vlna na povrchu úplně spéct do jednolité hmoty. Takové rouno už jsem si také přivezla. Protože bylo ale vespod překrásné a dlouhé, …

Tour de Fleece

Dnes startuje Tour de Fleece, mezinárodně už ani nevím po kolikáté, ale náš českomoravský tým jede už potřetí. Pro neznalé – v době, kdy cyklisté zvučných jmen šlapou do pedálů Tour de France, závodí v jednotlivých různě náročných etapách nebo také odpočívají, přadlenky šlapou do pedálů svých kolovratů a snaží se „našlapat“ co nejvíce kilometrů příze. A nenechte se mýlit, i tady si lze předurčit, jak náročná etapa to bude. Tak já mám připravené snadné, ale dlouhé kilometry kobercovky valaškovité, pro náročné stoupání jsem si naplánovala zmáknout co nejvíce příze angorské (ještě včera jsem ostříhala pár jedinců, takže je to přímo chlupatá hora) a pak si hodlám odskočit k přízím s různou texturou. Na to se už docela těším. Materiálu k předení mám víc, než měl k dispozici slavný Rumplcimprcampl. Tak uvidím, kolik kilometrů se mi podaří urazit. Tahle recesistická soutěž je velká motivace. A hlavně, jede se v týmu. Někde o kousek dál šlape kilometry jiná přadlenka a večer se všechny moc těšíme, až se vzájemně pokocháme výsledky těch druhých. Za závodníky zůstávají ujeté …

Kočičí

Každá správná Vlněnka má někde poblíž kočku. Uvědomuji si to při návštěvách jakéhokoliv vlněného blogu tuzemského i cizího. Kočky milují vlnu (a Vlněnky kočky?). Je jedno, jestli je smotaná do klubíček, která se tak krásně rozmotávají a zase zamotávají, nebo ještě není spředená. Ta je ze všeho nejlepší. Naše kotě Elsa našlo zalíbení v česancích a ty najde neomylně a hned se je snaží obsadit jako pelíšek. Uvědomuji si, že to není zrovna moc dobré pro obchod, jsou lidé alergičtí na kočičí srst, a tak se snažím své načesané peřinky před Elsou všelijak ochraňovat. Prevence je taky dobrý způsob. Vlny je dost a tak má Elsa slíbený svůj vlastní načechraný vlněný pelíšek, aby mi nezabírala ty mé. Zvláštní je, že i tak malé kotě pozná kvalitu materiálu. Myslíte, že se schoulí na umělinové dece byť ze značkového obchodu? Nee, neomylně si to namíří rovnou na mou vlněnou ručně tkanou deku, o kterou se občas už nějaký čas musím tahat i se zbytkem své rodiny. Tak teď se o ni musím dělit s kotětem. Elsa je …

Krása tkaní tapiserií

Před pár lety, když jsem zjistila, že pro vlnu z valašek bude zřejmě nejvhodnější použití pevná tkanina, nejlépe koberce, jsem se odvážila přihlásit se do kurzu v Domě gobelínů v nedalekém Jindřichově Hradci. Plán byl alespoň trochu proniknout do tajů základních kobercových vazeb typu kelim. Ty nejmenší nezbytně nutné základy tkaní jsem si skutečně osvojila hned při prvním kurzu, ale od počátku bylo jasné, že tahle škola tkaní musí mít pokračování. Nakonec mě chytlo to, co jsem na začátku neměla úplně v plánu, tkaní motivů, obrázků, prostě tkaní tapiserií. Chtěla jsem zůstat věrná valašce, tak si od počátku podřizuji výběr námětů, které budu tkát, přírodním barvám vlastního materiálu. Je to těžké. Zkusila jsem pro omezený výběr barev přidat do práce i přízi z chemicky barvených česanců. Nebylo to ono. Nelíbilo se mi to, pro mě jsou už všechny tyto barvy strašně křiklavé. Vrátila jsem se tedy znovu ke svým barvičkám. Jejich škála mi nikdy nedovolí, abych se přibližovala skutečnosti. Vždycky bude vše tón v tónu, kontrasty se tvoří dost špatně. Beru to jako velkou školu …

Jaro hýří barvami

Zapršelo. Tentokrát celkem vydatně. Pro mě to znamená příslib rostlin, jejich květů, svěžích listů a budoucích plodů. Mnoho možností k získání jemných tónů barev přírody. Nyní se probírám zásobami barevných roun z minulé sezóny, vzpomínám, kde jsem kterou bylinku objevila a jaká barevná překvapení v sobě ukrývala. Často je to velká alchymie. Jdete na jistotu pro určitou barvu, ale ejhle – objeví se jiný, překvapivý odstín. Není to zklamání. Je to hra, která mě moc baví. Legrační na celém procesu je, že podle zdání nezúčastněného pozorovatele vytahuji z hrnce téměř stejné barvy. Já ale vím, že stejné nejsou. Že kdybych si chtěla nabarvit půl kila příze od jedné barvy, půjde mi to jen stěží, protože i z jednoho hrnce vytahuji přadýnka nebo rouna, která nemají jednolitý barevný odstín. Ale v tom, podle mého, spočívá krása přírodního barvířství. Také v tom, jak barvy v materiálu dále pracují. Některé pomalu prchají z materiálu pryč, některé zvolna proměňují svůj odstín v jiný, jiné jsou stálice nebo možná i trochu časem zintenzivní. I to je pro mě zábavná hra. …