All posts filed under: Není vlna jako vlna

Kašmírově

Koza, která vzbuzuje respekt, ale zároveň je v ní spoustu něžnosti. Taková je Dora, koza kašmírská. Máme ji skoro od počátku našeho chovatelského snažení. Přišla k nám jako chlupatá koule a první roky jsem od ní skutečně získávala kašmír – jemnou podsadu, která ji v zimě chránila před chladem. Jenže, u nás už nebyla pořádná zima s mrazy pod desítkou ani nepamatuji. A když je teplá zima, netřeba teplý kožíšek. Stačí takový akorát. Tak už pár let Dora nepřináší skoro žádný užitek. Darmoživka, tak jí říká hospodář. Ona si své místo u nás ale zaslouží. Tak například je to nejskromnější koza z celého stáda. Nepotřebuje žádné pamlsky, i když se samozřejmě přemluvit nechá. Je otužilá. To je taky jasné. Tam, odkud pochází, jsou zimy pořádné. Vzorně se stará o své děti a nejen o své. Všimli jsme si, že se k nim často připojují další kůzlátka. Taková Dořina mateřská školka to je. Však také Dora budí respekt. A to se teď dostávám k jejím méně dobrým vlastnostem. Tam, kde obědvá Dora, tam hned tak někdo …

Polštář

Nevím, jak to máte milé tvořilky vy, ale já docela často prokrastinuji. Strašně moc mě baví začínat nový projekt. Asi tak do poloviny práce se ještě stále bavím. Ale od poloviny už začnu pokukovat, co bych mohla dělat příště, a před samým závěrem už to nevydržím a začnu pracovat na nové věci. A tak se mi kupí nedodělky a musím být opravdu moc dobře naladěná, abych se přinutila k tomu všechno dokončit. Historie tohoto jednoduchého polštářku je tedy docela dlouhá. Nejdříve mi dcera dovezla z Islandu jako dárek česance vlny z tamních oveček. Tehdy mě úplně neoslovila. Trochu hrubší, plná malých zástřihů. Přesto jsem ji spředla do malých klubíček. Ale co s nimi? Bylo jich jen několik. Na pletení málo. Klubíčka odpočívala dlouho na dně košíku. Až mi jednou zbyla na stavu asi půlmetrová vlněná osnova. Tak akorát pro spotřebování islandské vlny. Vzor byl určený původně pro pléd, neměnila jsem ho. Jen množství od každé barvy mi neumožňovalo nijakou pravidelnost. Vzniklo nahodilé pruhování. A pak byl polštářek vyprán a příze se ve tkanině krásně nafoukla …

Nový start

Sváteční dny byly hektické, přesto jsem si udělala čas alespoň na vřetánko. Skoro každý den se mi podařilo upříst klubíčko. A tak mám k dispozici pěkných pár hromádek smetanově bílé kobercové valašky. V zásobách mám hromady přírodně barvených klubíček různých odstínů i tloušťky. Na velkém stavu čeká několik metrů osnovy. A v hlavě mi poletují obrazy toho, jak by mohly budoucí koberce vypadat. Jestli se mi je podaří převést do reálné podoby se teprve ukáže. Prozatím si pohrávám s klubíčky, kombinuji barvy, vybírám nejlepší barevné kombinace.

Jako čerstvá smetánka

Koberec je skoro hotový, jen mi na konci došla bílá a v zásobách nebyla žádná podobná té, kterou jsem použila. I zalovila jsem ve své vlněné stodůlce a vytáhla plný pytel bílé valašky. Nezdála se mi příliš kvalitní, konce lokýnek byly občas „spečené“, taky byla poměrně krátká, ale pro útek, říkala jsem si, to bude stačit. Začala jsem vlnky vyčesávat na kartáčích (česačka už odpočívá uložená do zimního spánku), a jedna rolička za druhou se krásně leskly. Měly barvu ve sklenici čerstvě nalitého mléka. Spředením vlna vždy dostane tmavší nádech, tak výsledkem byla jemná smetanová barva. A jak přibývala klubíčka, bylo mi jasné, že tahle příze bude úplně něco odlišného, než ta použitá v koberci. A celý proces mě natolik vtáhl do sebe, že si neustále kontroluji, kolik že rouna mi ještě zbývá a jestli budu mít dostatek příze na celý nový projekt, protože tahle vlnka, která na začátku vypadala, že ji použiji jenom na výplň něčeho, se ukázala být nádherná a na valašku neobvykle hebká. Předu na vřetánku a hned skám do trojnitky. I …

Není vlna jako vlna – původní valaška

Už jsem se mnohokrát vyznala, jak moc miluji přírodní surovou, komerčně nezpracovanou vlnu. Naučila mě všechno, co o tomto skvělém přírodním materiálu vím. Nejvíc jsem se samozřejmě naučila na vlně z vlastních oveček – původních valašek. Bývaly doby, kdy lidé nevěděli nic o ovcích s jemnou vlnou typu merino. Přesto se odívali do vlněných ošacení. Možná měli hroší kůži, napadne mnohého zhýčkaného dnešními materiály. Já si však myslím, že uměli vlnu původních plemen dobře zpracovat. Využít ji pro různé účely, při kterých se zcela uplatní všechny skvělé vlastnosti tohoto materiálu. Valašky chováme už sedm let (tady to začalo). Od začátku je stříháme dvakrát ročně, jejich vlna totiž přirůstá rychle a pro ovce je myslím pohodlnější nenosit přes zimu na hřbetě takovou váhu. Zjara, když se rodí jehňata, je opět lepší, když má ovce kratší vlnu. Za prvé kvůli čistotě a za druhé – jehňátka se snáze dostanou k vemínku přes kratší vlnu než přes dlouhé licousy. Nemůžu si tedy stěžovat na nedostatek materiálu, dvakrát ročně mám vlnu z dospělých ovcí a jedenkrát za rok z …