All posts filed under: Není vlna jako vlna

Finále

Published by

Konečně jsem se dopracovala k tomu, k čemu jsem se dopracovat chtěla. Od začátku vím, že vlna z našich valašek je vhodná, lepší by bylo říct nejvhodnější, pro kobercovou přízi. Potvrdila mi to i moje milá lektorka na kurzech tkaní tapiserií a jejím několik desetiletí dlouhým zkušenostem věřím. Potvrzovala jsem si to sama experimentováním a zkoušením různých způsobů předení i skaní, výběrem toho nejvhodnějšího rouna a potom taky stavu. Udělat dobrý vlněný koberec, aby opravdu sloužil déle než dva tři roky, je věda. Prokousávám se texty v angličtině, protože jinde informace najdu jen stěží. Učím se a hledám informace od lidí z celého světa. Nakukuji jim pod ruce, tajně závidím jejich um, nepřetržené tradice, předávání tajností i dovedností z generace na generaci a taky pomůcky a materiál, které v zahraničí můžete běžně koupit. Učarovaly mi seveřanky, jako ostatně i zbytku světa, protože ty povýšily tkalcovské řemeslo na skutečné umění. A podělily se o něj. Takže dnes vidím tkát severské techniky Američanky stejně jako třeba i Japonky. Díky mnoha obětavým lidem je tkalcovské řemeslo opět populární. …

Kašmírově

Published by

Koza, která vzbuzuje respekt, ale zároveň je v ní spoustu něžnosti. Taková je Dora, koza kašmírská. Máme ji skoro od počátku našeho chovatelského snažení. Přišla k nám jako chlupatá koule a první roky jsem od ní skutečně získávala kašmír – jemnou podsadu, která ji v zimě chránila před chladem. Jenže, u nás už nebyla pořádná zima s mrazy pod desítkou ani nepamatuji. A když je teplá zima, netřeba teplý kožíšek. Stačí takový akorát. Tak už pár let Dora nepřináší skoro žádný užitek. Darmoživka, tak jí říká hospodář. Ona si své místo u nás ale zaslouží. Tak například je to nejskromnější koza z celého stáda. Nepotřebuje žádné pamlsky, i když se samozřejmě přemluvit nechá. Je otužilá. To je taky jasné. Tam, odkud pochází, jsou zimy pořádné. Vzorně se stará o své děti a nejen o své. Všimli jsme si, že se k nim často připojují další kůzlátka. Taková Dořina mateřská školka to je. Však také Dora budí respekt. A to se teď dostávám k jejím méně dobrým vlastnostem. Tam, kde obědvá Dora, tam hned tak někdo …

Polštář

Published by

Nevím, jak to máte milé tvořilky vy, ale já docela často prokrastinuji. Strašně moc mě baví začínat nový projekt. Asi tak do poloviny práce se ještě stále bavím. Ale od poloviny už začnu pokukovat, co bych mohla dělat příště, a před samým závěrem už to nevydržím a začnu pracovat na nové věci. A tak se mi kupí nedodělky a musím být opravdu moc dobře naladěná, abych se přinutila k tomu všechno dokončit. Historie tohoto jednoduchého polštářku je tedy docela dlouhá. Nejdříve mi dcera dovezla z Islandu jako dárek česance vlny z tamních oveček. Tehdy mě úplně neoslovila. Trochu hrubší, plná malých zástřihů. Přesto jsem ji spředla do malých klubíček. Ale co s nimi? Bylo jich jen několik. Na pletení málo. Klubíčka odpočívala dlouho na dně košíku. Až mi jednou zbyla na stavu asi půlmetrová vlněná osnova. Tak akorát pro spotřebování islandské vlny. Vzor byl určený původně pro pléd, neměnila jsem ho. Jen množství od každé barvy mi neumožňovalo nijakou pravidelnost. Vzniklo nahodilé pruhování. A pak byl polštářek vyprán a příze se ve tkanině krásně nafoukla …

Nový start

Published by

Sváteční dny byly hektické, přesto jsem si udělala čas alespoň na vřetánko. Skoro každý den se mi podařilo upříst klubíčko. A tak mám k dispozici pěkných pár hromádek smetanově bílé kobercové valašky. V zásobách mám hromady přírodně barvených klubíček různých odstínů i tloušťky. Na velkém stavu čeká několik metrů osnovy. A v hlavě mi poletují obrazy toho, jak by mohly budoucí koberce vypadat. Jestli se mi je podaří převést do reálné podoby se teprve ukáže. Prozatím si pohrávám s klubíčky, kombinuji barvy, vybírám nejlepší barevné kombinace.

Jako čerstvá smetánka

Published by

Koberec je skoro hotový, jen mi na konci došla bílá a v zásobách nebyla žádná podobná té, kterou jsem použila. I zalovila jsem ve své vlněné stodůlce a vytáhla plný pytel bílé valašky. Nezdála se mi příliš kvalitní, konce lokýnek byly občas „spečené“, taky byla poměrně krátká, ale pro útek, říkala jsem si, to bude stačit. Začala jsem vlnky vyčesávat na kartáčích (česačka už odpočívá uložená do zimního spánku), a jedna rolička za druhou se krásně leskly. Měly barvu ve sklenici čerstvě nalitého mléka. Spředením vlna vždy dostane tmavší nádech, tak výsledkem byla jemná smetanová barva. A jak přibývala klubíčka, bylo mi jasné, že tahle příze bude úplně něco odlišného, než ta použitá v koberci. A celý proces mě natolik vtáhl do sebe, že si neustále kontroluji, kolik že rouna mi ještě zbývá a jestli budu mít dostatek příze na celý nový projekt, protože tahle vlnka, která na začátku vypadala, že ji použiji jenom na výplň něčeho, se ukázala být nádherná a na valašku neobvykle hebká. Předu na vřetánku a hned skám do trojnitky. I …