All posts filed under: Není vlna jako vlna

Matyldiny špalíčky

Máme ostříháno. Při každé další střiži mám méně a méně materiálu. Je to způsobeno tím, že už při stříhání třídím a vyhazuji, co určitě nebudu dál zpracovávat. Dokážu odhadnout, kolik mě to asi bude stát času a energie. V podstatě si nechávám vlnu z plece a boků. Nejhorší část je samozřejmě za krkem, ta jde okamžitě po odstřižení pryč, opatrně, aby neznečistila zbytek. Vlnu ze hřbetu a od zadku si ponechám jen tehdy, je-li neponičená. Poslední roky, co zvěřinec na noc nezavíráme (dělali jsme to snad jen první dva roky), si ovečky zvykly spát celoročně venku. Dovnitř jdou jen tehdy, když se to opravdu nedá vydržet, při nějaké průtrži mračen apod. Valaškám to svědčí. Jejich vlna je jemnější a bělostnější. Taky paradoxně čistší. Když pominu prach, který snadno vyperu, nebo ho odplaví déšť, jsou valašky zakrmené jen za krkem. Horší je to s merinkou Matyldou. Nechce „trhat partu“, drží se stále stáda i tehdy, kdy pro ni povětrnostní podmínky nejsou vůbec vhodné. Vlhké studené počasí způsobí, že nasákne jak houba. Povrch jejího rouna je spečený …

Deka Šárka

Tahle deka má mnohem delší historii než jakýkoliv jiný výrobek z mé dílny. V samých začátcích, kdy jsem si vlnu teprve osahávala a získávala první zkušenosti, doputovalo ke mně několik pytlů čehosi, co by bylo možné nazvat spíše kopa hnoje než ovčí rouno. Dnes bych si asi takový dárek nevzala. Tehdy jsem ale brala všechno, zvláště když pytle ukrývaly rouno několika barevných odstínů, jak už to tak ovečky prastarého plemene Jacob mají. Byla to ohromná zkušenost. Jestli mi kdy hned po valaškách přirostl nějaký jiný druh vlny k srdci, pak to byla právě jacobí vlna. Co mě zaujalo? Vezme-li se jediný kožíšek této překvapivě drobné ovečky, naleznete v něm nejen několik odstínů barev od bílé přes šedé odstíny po hnědé až černé, ale také vlnu různé hrubosti od opravdu hrubých rousů po jemně vlnkatou podobnou merinu. Musela jsem hodně třídit, spoustu vlny jsem musela vyhodit (tehdy se nehledělo na kvalitu ani čistotu, vlna byla odpad), byla to mravenčí práce, vůbec nevoněla, ale vyplatila se. Česání ukázalo další možnosti. Odstíny se daly sčesat do dalších jemných …

Finále

Konečně jsem se dopracovala k tomu, k čemu jsem se dopracovat chtěla. Od začátku vím, že vlna z našich valašek je vhodná, lepší by bylo říct nejvhodnější, pro kobercovou přízi. Potvrdila mi to i moje milá lektorka na kurzech tkaní tapiserií a jejím několik desetiletí dlouhým zkušenostem věřím. Potvrzovala jsem si to sama experimentováním a zkoušením různých způsobů předení i skaní, výběrem toho nejvhodnějšího rouna a potom taky stavu. Udělat dobrý vlněný koberec, aby opravdu sloužil déle než dva tři roky, je věda. Prokousávám se texty v angličtině, protože jinde informace najdu jen stěží. Učím se a hledám informace od lidí z celého světa. Nakukuji jim pod ruce, tajně závidím jejich um, nepřetržené tradice, předávání tajností i dovedností z generace na generaci a taky pomůcky a materiál, které v zahraničí můžete běžně koupit. Učarovaly mi seveřanky, jako ostatně i zbytku světa, protože ty povýšily tkalcovské řemeslo na skutečné umění. A podělily se o něj. Takže dnes vidím tkát severské techniky Američanky stejně jako třeba i Japonky. Díky mnoha obětavým lidem je tkalcovské řemeslo opět populární. …

Kašmírově

Koza, která vzbuzuje respekt, ale zároveň je v ní spoustu něžnosti. Taková je Dora, koza kašmírská. Máme ji skoro od počátku našeho chovatelského snažení. Přišla k nám jako chlupatá koule a první roky jsem od ní skutečně získávala kašmír – jemnou podsadu, která ji v zimě chránila před chladem. Jenže, u nás už nebyla pořádná zima s mrazy pod desítkou ani nepamatuji. A když je teplá zima, netřeba teplý kožíšek. Stačí takový akorát. Tak už pár let Dora nepřináší skoro žádný užitek. Darmoživka, tak jí říká hospodář. Ona si své místo u nás ale zaslouží. Tak například je to nejskromnější koza z celého stáda. Nepotřebuje žádné pamlsky, i když se samozřejmě přemluvit nechá. Je otužilá. To je taky jasné. Tam, odkud pochází, jsou zimy pořádné. Vzorně se stará o své děti a nejen o své. Všimli jsme si, že se k nim často připojují další kůzlátka. Taková Dořina mateřská školka to je. Však také Dora budí respekt. A to se teď dostávám k jejím méně dobrým vlastnostem. Tam, kde obědvá Dora, tam hned tak někdo …

Polštář

Nevím, jak to máte milé tvořilky vy, ale já docela často prokrastinuji. Strašně moc mě baví začínat nový projekt. Asi tak do poloviny práce se ještě stále bavím. Ale od poloviny už začnu pokukovat, co bych mohla dělat příště, a před samým závěrem už to nevydržím a začnu pracovat na nové věci. A tak se mi kupí nedodělky a musím být opravdu moc dobře naladěná, abych se přinutila k tomu všechno dokončit. Historie tohoto jednoduchého polštářku je tedy docela dlouhá. Nejdříve mi dcera dovezla z Islandu jako dárek česance vlny z tamních oveček. Tehdy mě úplně neoslovila. Trochu hrubší, plná malých zástřihů. Přesto jsem ji spředla do malých klubíček. Ale co s nimi? Bylo jich jen několik. Na pletení málo. Klubíčka odpočívala dlouho na dně košíku. Až mi jednou zbyla na stavu asi půlmetrová vlněná osnova. Tak akorát pro spotřebování islandské vlny. Vzor byl určený původně pro pléd, neměnila jsem ho. Jen množství od každé barvy mi neumožňovalo nijakou pravidelnost. Vzniklo nahodilé pruhování. A pak byl polštářek vyprán a příze se ve tkanině krásně nafoukla …