Nejnovější příspěvky

Textilní řemesla živě a moderně

Textilní řemesla živě a moderně, to je nejen název prvního ročníku prodejní akce v Toulcově dvoře Praha Hostivař, je to i filozofie lidí, kteří se tam sejdou. V posledních letech se v Čechách, na Moravě i v sousedním Slovensku objevuje stále více nadšenců, kteří propadli kouzlu vlny a jiným vláknům živočišným i rostlinným. Nejprve to bylo takové jakési ochutnávání, mazlení se s vlnou, náplň volného času, často i účinná terapie a únik od každodenních starostí.

Sdílení zkušeností a výsledků nás sbližovalo. Vznikla komunita vlněnek, z nichž některé vlně propadly natolik, že se jí začaly věnovat i profesionálně. Ke zpracování vlny se pak logicky a rychle přidružila další řemesla, jako je pletení, tkaní nebo šití. Myslím, že to byl přirozený vývoj věci. Materiál na dosah ruky, dostupné nástroje a pomůcky nás mnohé dovedly obloukem k tomu, co se v dávné minulosti odehrávalo v každé domácnosti, totiž k textilní tvorbě.

Ručně předená příze má své kouzlo a skvěle se dokáže uplatnit i v současných moderních textiliích. Navíc je ten bonus, že jsme podpořili místní chovatele ovcí a vlna neskončila jako odpad.

Naše textilie vznikají velice fér s ohledem na životní prostředí. K vyprání nám stačí nasbíraná dešťová voda, kterou po praní beze zbytku uplatníme v zahradách jako zálivku. Odpad z rouna poslouží k udržení vody v truhlících a do podzimu se rozloží, nebo je zkompostován. Hodně z nás své příze vůbec nebarví a ponechává jim nádherné přírodní odstíny bílé, hnědé, šedé až černé. Některé z nás barví rostlinami a jiné využívají barvy na bázi kyselého prostředí, které se do vlny beze zbytku vstřebají.

K výrobě niti nebo příze a k jejímu dalšímu zpracování pak nepotřebujeme žádnou jinou energii než svou vlastní. A to je na tom to krásné, protože podle mého soudu ono to je na výsledném výrobku poznat. Když si zakoupíte šálu, která vznikla průmyslově, nepoznáte, který podnik nebo stav ji utkal. Zakoupíte-li si ale ručně tkaný výrobek od některé z nás, bude v něm spousta otisků naší práce, jedinečnost. Žádná z nás nedokáže jako stroj udělat ve všech detailech naprosto totožné výrobky, jako ta druhá. Do každého z našich výrobků zatkáváme kus sebe, svou energii, vidění světa, momentální rozpoložení, roční období a další a další okolnosti.

Když se něčemu věnujete dlouho, výrobky se hromadí a tak se čas od času objevuji na některých vybraných prodejních akcích. Jsem velice ráda, že vás nyní mohu pozvat na první ročník řemeslné akce, která je věnovaná nejen nám vlněnkám, ale i dalším tvořivým lidem, kteří se snaží oživit dávná textilní řemesla a dávají svým výrobkům současnou podobu a užití.

Přijďte nás, prosím, podpořit, podívat se, popovídat si a třeba si i něco odnést pro sebe nebo jako dárek pro své blízké.

Zároveň chci moc a moc poděkovat Evičce Vobrové z Dobroděj.cz, která pro nás zcela nezištně akci připravila a uspořádala.

Čas pro indigo

Někdy není vůbec na škodu, že trpím nedostatkem času. Znáte to, neustále se něco musí udělat nejprve a ostatní se odsouvá a odsouvá.

květy japonského indiga

K barvení indigem jsem se letos dostala jen jednou. A to ještě díky příjemně teplému podzimu na mě indigo bez úhony počkalo ve skleníku, až se uráčím a konečně si na něj udělám čas. Opět vyrostlo do výšky dospělého člověka, listy přitisklé na sklo se místy začaly zbarvovat do modra, tak hurá na to.

skleník je každoročně takto zarostlý

Barvení indigem je časově náročné, vždy si musím včlenit celý den. Začíná se ráno otrháním listů, které hned namáčím do studené vody k propláchnutí a aby nezvadly, než se dostanu k další části procesu.

Pak listí natrhám na malé kousky a zahřívám ve velkém hrnci v dešťové vodě. Musí se hlídat teplota, protože její přílišné zvýšení znamená, že máte po půlroční úrodě a vše můžete vyhodit. Dobré znamení, vedoucí k úspěchu, je asi po hodině zahřívání zelenomodrá temná tekutina. Pokud vývar vypadá jako čaj, je po všem, někde se stala chyba. Většinou to způsobí moc vysoká teplota.

Následně přichází na řadu drobet alchymie – okysličení a odkysličení modré lázně. Zvláště okysličovací fáze vyžaduje trpělivost a čas. Modrá pěna na hladině je moc dobré znamení.

A pak už je vše připravené na barvící pokusy. Až do této chvíle nevím, jestli to dopadne dobře, modrá barva je plachá. Celé odpoledne až do večera střídám v lahvích s barvící tekutinou vše, co kolem sebe najdu k barvení. Některá vlákna vkládám do nálevu opakovaně pro sytější modrou. Poslední várku nechávám do druhého dne. Je sice světlá, už moc modré nepochytá, ale často dostane růžový nádech. Spolu s bledě modrými pramínky je to pak nádherný melír.

Letos jsem barvila třikrát, byla docela slušná úroda. Zvláštní je, že jedna várka mi šla do fialova, takové indigo jsem ještě neměla. Možná v tom opět hrála roli teplota, trochu jsem tu jednu várku neuhlídala. Možná v tom hraje roli pH, těžko říct, nejsem chemik, vše dělám pocitově, bez přesného odměřování.

Jsem ale moc spokojená. Byl to dobrý rok a já mám hromadu nabarvené valašky na koberce a i na tapiserky a pletací přízi mi vyšlo. Sešlo se více faktorů naráz – počasí, teplý podzim i to, že jsem nechala listí pořádně vyzrát.

Děkuji přírodě za tento nádherný dar!

Wool hunter, aneb cesta do Ameriky 1

Vždy jsem si přála, až znovu navštívím svou dceru a její rodinu v USA, najít a podívat se na místa, která znám jen z webových stránek zahraničních vlněnek. Těsně před odletem jsem si říkala, že zkusím oslovit někoho z facebookových skupin, jestli by mě nenasměroval. Nakonec to introvert ve mě a nedostatek času neudělal, ale nebylo to ani potřeba. Když něco chcete najít, najdete to. Vždyť máme s dcerou stejný koníček, tak už jsem měla půdu připravenou.

Cesty na severu státu NY i sousedního Vermontu lemuje spousta červených farem s bílým lemováním, malých i velkých, ale vlněná stvoření zahlédnete jen občas, převažuje skot. Přesto tu někde jsou. Musí být, protože s lokálními vlněnými produkty jsem se setkala hned několikrát.

První na mě vykoukly v úžasném místě, rozlehlém areálu pozemku s nádherným domem a přilehlými zahradami, sadem a lesy v horách, které patřilo rodině Lincolnů. V ne zrovna malé prodejně suvenýrů, kde byste mohli očekávat obvyklé kýče pro turisty, byly kromě jiných skvělých produktů, jako jsou výrobky z kozího mléka, medu nebo bylinek, to vše z domácích zdrojů tohoto zajímavého místa i jeho okolí, také police zaplněné vlněnou nebo alpačí přízí, ručně tkané deky či šály, knihy a časopisy věnované pletení apod. Toto neobvyklé muzeum totiž na svých rozlehlých pozemcích skrývá kozí, ovčí i lamí farmu a včely přináší med přímo do obchůdku.

Také dům byl plný připomínek, že textilní tvorba patřila do každé domácnosti, i do té bohaté, která si mohla dovolit textilie koupit.

Moc mě mrzelo, že zrovna v ten den tolik pršelo a vzdálenosti mezi jednotlivými částmi farmy byly pro pohyb pěšky docela velké. Tak jsem se jenom mohla pomazlit s ušatými kůzlaty a podívat se na místa, kde vznikají produkty z kozího mléka, ale slíbila jsem si, že se sem snad jednou podívám znovu. ZDE alespoň odkaz na farmu.

Můj první vlněný úlovek jsou zatím jen fotografie. Přece jen, lokální produkty nejsou levné a já si své kapesné schovávala pro ještě lepší časy. A ty přišly. Ale to zase příště.

Odkazy: https://en.wikipedia.org/wiki/Hildene

https://hildene.org/

Další velký letní kurz zpracování vlny za námi

Už poněkolikáté se v zahradě Matyldiny stodoly sešla skvělá sestava lidí, kteří chtěli projít celým procesem zpracování vlny od surového rouna po finální výrobek. Kurz už se pomalu stává tradicí, obsah je vždy stejný, ale během procesu si každého z účastníků vlna přitáhne svým zvláštním způsobem, vede ho, přináší nápady i noční vnuknutí. Výsledky týdenního maratonu jsou pak u každé z účastnic naprosto jiné, originální a osobité.

Tak tomu bylo v minulých letech a ani letošní kurz nebyl výjimkou. Vždy mě to fascinuje. Úplní začátečníci přistupují k vlně jako novému nezvyklému materiálu s úctou a respektem nebo i trochu s obavou. Vlna si je ale získává svou krásou hned, jakmile se vyloupne z nevalně vonící, uválené a smetím zašpiněné hmoty krásný bělounký materiál.

Stejně tak působí kolovrátek nebo vřetánko. Dokud začínající přadlenka nepochopí, že se s těmito staletími prověřenými dokonalými nástroji musí sžít, respektovat je a tak trochu si je zkrotit, ty si budou dělat, co chtějí, vyvádět a trojčit, krást nit nebo ji odmítat, trhat, cuchat … Teprve když se zhluboka nadechnete a zklidníte hlavu, nohy i ruce, dojde k zázraku. Vřetánko i kolovrátek budou poslušné, jako když zkrotíte neposlušného poníka.

A pak to začne. Experimentuje se s druhy ovcí, barvením, česáním, postupně se uplatňují různé typy předení i skaní. Na tvorbě vlastní příze je nejlepší právě to, že si můžete vytvořit svou vlastní, originální a na míru budoucímu projektu. Takovou, jakou v obchodě nekoupíte a druhý další člověk ji nevytvoří. Do příze se totiž zapřede otisk vaší osobnosti, barevné kombinace, které máte rádi, pečlivost nebo rozevlátost a také zapracuje náhoda s momentem heuréka.

A již během přípravy příze běží hlavou myšlenky o tom, co pěkného by z ní mohlo být. Samotný materiál, celý proces i finální příze pomáhají při hledání nápadů.

Letos vznikly koberečky – podsedáky a nákrčníky. Jedna z přízí byla nakonec tak krásná sama o sobě, heboučká a hřejivá, že by možná bylo škoda cokoliv s ní provádět dál. Tak bude zatím plnit funkci nákrčníku taková, jaká je ve své přirozené kráse. Kus z ní byl také zatkán do textilie, která může sloužit jako límec, nákrčník a stejně tak i jako hřejivá minisukně obepínající boky.

Měla jsem velkou radost, že tohle všechno se povedlo lidem, kteří ještě před týdnem o vlně věděli jen to, že existuje. Kurz obohatil i mě. Možnost být u procesu tvorby dalšího člověka je totiž vždy hodně inspirující, přinášející další vlastní nápady. Sešla se také parta, která se rychle spřátelila a všichni si hned vzájemně pomáhali, podporovali se a povzbuzovali. Také to je velmi důležité, bylo to, jako bychom se znali odjakživa.

Děkuji všem za příjemný týden!

Hurá do Trutnova!

Ačkoliv cesta bývá dlouhá a zabere pomalu stejný čas jako samotný pobyt, přesto jezdím velice ráda do Domu pod jasanem. Poprvé to bylo pro mě jako vydat se do samotného ráje. Tím víc jsem potom měla chuť si návštěvu znovu a znovu zopakovat. Podkrkonošská chaloupka v sobě skrývá tolik krásna a ducha všech nádherných řemesel, co jen si člověk umí představit. Návštěvy tohoto místa jsou umocněné navíc tím, že jde vždy o setkání „stejně postižených lidí“, myslím tím lidí obdařených láskou k řemeslům všeho druhu, hlavně těch kolem textilní tvorby. Však je to také hlavně muzeum tkalcovské.

A takové bylo i poslední setkání, kterého jsem měla tu čest se zúčastnit jako lektorka a přispět svou troškou do mlýna. Tréma byla. Sešli se totiž více či méně zkušení tkalci obdaření velkou dávkou vlastní kreativity a dovedností.

Tkalcovský seminář ukázal, jak může být tkalcovské řemeslo nádherně různorodé a že když dva lidé tkají podobné nebo stejné věci, ty mohou být naprosto odlišné. V každé z nich je zatkaný kus duše autora, odráží povahy i styl života. Obdivné reakce střídalo ňuchání a ohmatávání tkanin, probíhala módní přehlídka vlastnoručně utkaného ošacení, zkoumala se různorodost materiálů.

Další den se nesl v duchu přednášek o tkaninách typu Huck lace – vedl zkušený lektor Matyáš Orsák. Technika Summer and Winter probíhala pod mým vedením. Výuku oživila zajímavá přednáška o zpracování lnu.

Škoda, že víkend není nafukovací, příběhy všech zúčastněných byly velice zajímavé, naslouchali jsme jim vzájemně hluboko do noci, než nás přemohla únava.

Velké poděkování patří Martině Poliakové, která tato setkání organizuje, umožňuje lidem potkávat se v krásném prostředí plném inspirace a cítit se tam jako doma, načerpat energii a chuť do další tvorby.

Martinko, díky za ten hezký čas!