Mám za sebou opravdu nepěkný rok naplněný různými zkouškami, hlavně toho, co ještě jsem schopná vydržet. Určitě nejsem sama. Hodně lidí muselo v dané situaci přehodnotit své dosavadní snažení, plány a priority, přeložit své úsilí i myšlenky na jinou kolej. Ano, tak jsem si často připadala, jako ve vlaku, který se řítí kamsi bez strojvůdce, a já nemám lístek ani možnost někde vyskočit. Bylo to o to těžší, že nezbyl čas pro vše kolem Matyldiny stodoly. Je to moje terapie, práce s vlnou i tkaní převádí šedé myšlenky na ty růžové.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ale vlna a všechen ten krásný materiál, ovečky s nově narozenými přírůstky, rozkvetlá zahrada a hlavně také lidi, od těch nejbližších až po ty, které nově poznávám, mě z toho dostali. Chuť tvořit se vrátila, kurzy se rychle naplnily, některé z nich už proběhly. Zase mám pocit, že všechno je jak má být.

• 

• 

• 

• 

• 

V hrncích ve stodůlce se čaruje s barvami, rouna jsou vypraná, nový pomocník v podobě elektrické česačky zpracovává jedno rouno za druhým, čímž jsem definitivně vyhlásila válku všem mrňavým vetřelcům, kteří by snad dostali chuť na mé zásoby. Mám zas elán všechno všecičko zpracovat, ale vím, že se mi to stejně nikdy docela nepovede. Což je vlastně fajn, protože nuda mě určitě neskolí. Také barvířská zahrada se rozrůstá, indigo přes všechno trápení se získáním semínek nakonec vzešlo hojně a roste. Jediná myšlenka, která se mi nyní honí hlavou, je, jak to všechno stihnu. Ale ta je naprosto v pořádku. Dokud mám co dělat, jsem OK.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•