První velký mráz definitivně ukončil podzim. Ten byl barevný, slunečný, teplý a dovolil mi dohnat to, na co jsem v létě neměla čas. Miluji zářivou oranžovou a všechny žluté a žlutozelené barvy, které mi poskytla moje zahrada. Barvila jsem ve slunečních konzervách i v kotlíku, všechny jsou krásné a syté. Jiřiny letos byly nejkrásnější, když kvetly v trvalkových záhonech nebo ve váze. Barva z nich se letos z mně neznámých důvodů vůbec nepovedla, a tak jsem se těšila jejich krásou v záhonech a nechala je žít.

Ani indigo nedalo tolik barvy, jak bych si představovala. Hodně jsem se namlsala loňský rok. Letos bylo modrého barviva o mnoho méně. Zřejmě v tom hrálo roli deštivé léto, málo sluníčka. Listům se nepodařilo vyzrát. Nevadí, jsem ráda i za to co se podařilo.

A konec podzimu byl ve znamení hub. Vlhka bylo až přespříliš, bylo těžké se suchou nohou vůbec do lesa dostat. Ale moje místečka nezklamala, tak jako nezklamou místa těch nadšenců, co si do lesa chodí pouze pro hříbky. Ale Pssst! my houbaři svá naleziště neprozrazujeme!

Z barev hub jsem byla nadšená a jako vždy do nich ponořila jen tu vlnu, které si obzvlášť cením. Letos to byla jemná vlnka z merinky Matyldy. Ona nám, holka jedna, stárne. Tak si říkám, kolik kožíšků mi ještě daruje, než se odebere do věčných pastvin… Tahle vlnka bude určitě na můj svetr a už pilně předu, abych se k pletení dostala ještě tuto zimu.

Kromě vlny spřádám u kolovratu i plány, co z které nitky bude a které barvy se spolu budou pěkně snášet a utvoří jeden báječný celek. A vidím v nich zase deky, které bych si po dlouhé době chtěla utkat. To je hodně předení, ale kilo už určitě mám. Na jednu deku by bylo. Tak honem do práce, večery jsou dlouhé a trávené u kolovrátku jsou tím nejpříjemnějším časem.