Původně to měla být předváděcí místnost, kde bych měla po ruce k nakouknutí hotové výrobky a kam bych se případně mohla přesunout s předením ze dvorečka při nepříznivém počasí. Má dobrou polohu, je hned u vchodu. A protože to měl být původně sklad, je to místnost pro trvalé obývání chladná a také hodně temná.

Jenže mám už tolik materiálu a věcí, že jsem ji dokázala během léta zaplnit vším možným. Přestěhovala jsem sem svou odbornou knihovnu, abych měla blíž k oblíbeným tkalcovským knihám. Našly tu místo kolovrátky i jeden ze stavů, ke kterému si po chvilkách odbíhám tkát vzorníky. Odkládám sem nově načesanou vlnu, která čeká na spřádání (pssst, moli o tom zatím neví!). Takže místo na utkané koberce, jak jsem původně měla v plánu, nakonec nezbylo. Nevadí.

Tahle místnost, zpočátku ještě nevybavená regály, měla už svou premiéru v podobě kurzu tkaní a předení. I to mi vyhovuje více, v dílně v patře mohu mít klidně ponechaný pracovní nepořádek, rozdělanou práci a nemusím se stresovat rychlým uklízením. Jenže místnost je dost tmavá. Oproti Slunečnímu pokoji, jak říkáme mé horní dílně, je to spíš kobka. Jediné okno, obrácené k lesu, nedokáže vpustit tolik světla, jak by si člověk přál.

O to víc magický mi přišel dnešní ranní okamžik. Na pár minut vstoupilo do pokoje slunce. Prodralo své paprsky skrz borovice, našlo okno a zamířilo si to rovnou na sluníčkovou vlnu, připravenou na kolovrátku k předení. Všechno ostatní zůstalo ve tmě. Magický okamžik trval jen tak dlouho, abych ho mohla zachytit fotoaparátem. A pak zase vše zmizelo ve stínu. Není to kouzlo?