Modrá

Modrou jsem končila předešlý rok a modrou začala ten letošní. Nezávisle na tom, že modrá je pro ten letošní rok oficiální barvou roku, jeden rok tedy budu i módní, pro mě je modrá barvou životní. Ne, nemám šatník celý modrý, ani byt ne, přece jen by to bylo hodně chladné, ale mám tu barvu ve všech podobách ráda. Modrou oblohu, takovou tu s bělavými narůžovělými mráčky, nemusí být jasná. Modré květiny – barva hortenzie asi vede, ale i pomněnka, rozrazil rezekvítek a další jemně něžné rostlinky jsou překrásně modré, stačí si povšimnout. Modrá hladina jihočeských rybníků – to je můj domov, dětství, zázemí, terapie. Modré oči, celá moje rodina je má, dokonce i náš pes Krok. Příroda v modrém oparu nebo modré obzory dálek. Stříbřitě modrý odlesk sněhu – není to nádhera?

Ale nejvíc si vážím modré, kterou se mi podaří vyprosit od přírody. Opravdu to není jednoduché. Některé barvy se odvážně vpíjí do vlákna už jen při samotném doteku. Ale modrá? Ta ne. Ta se nechá prosit. Trvalo mi to několik let, než jsem našla cestu a hlavně pokoru, protože tady je potřeba být hodně pokorný a disciplinovaný, aby zelená rostlina povolila a darovala modrou. A barevná škála, kterou potom daruje, je velká odměna za všechno to úsilí.

Je to taková krása, že až trochu nevděčně přemýšlím o barvení všech svých klubíček na modro, o modrém tkaní tapisérií, modré koberce, modré všechno. Modrá Matyldina stodola. Ale ne. To by nakonec byla všední nuda. Právě proto, že je mi modrá tak vzácná, proto ji mám ráda a vážím si jí.

Poslední modrá kolekce čtyř prostírek. Nejsem sama, kdo z mé rodiny má rád modrou, tak všechny našly okamžitě uplatnění v domovech mých dcer.