Barvy z přírody

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé.

Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným rostlinám, bohatým na barviva, třeba třezalce, divoké mrkvi, šťovíku, krušině, atd.

A pak je tu les, plný tajemství, protože barvy hub a lišejníků jsou skutečně tajemné, hned tak se nezjeví, skryté někde hluboko uvnitř tkání čekají na ty správné substance. Pak se ale odevzdají a drží.

Mimochodem, když už jsem u toho, ve světě přírodních barvířů se velice často diskutuje stálost x nestálost přírodních pigmentů. Je to téma na dlouhé vyprávění a určitě se k němu brzy vrátím. Souhlasím s těmi nejpovolanějšími, protože pozoruji to samé. Dnešní trend je vzít cokoliv z přírody, včetně jídla, co pouští barvu, vrazit do toho vlnu nebo jiný materiál a hned mít produkt k prodeji. Odstíny přírodních barev jsou v kurzu, publikacemi a návody se to kolem jen hemží a láká k následování. Důsledek toho všeho ale může být takový, že se brzy svět těchto barev nasytí a opustí je, tak jako jiné módní záležitosti, i proto, že většina těchto rychlobarev je nestálá a buď vyprchá díky slunečnímu svitu, nebo se vypere, protože v materiálu nedrží. Mrzí mě to i trápí, protože takovou nálepku si přírodní barvy nezaslouží. A ani to nedělá nám, přírodním barvířům, dobrou reklamu. Dala jsem si tedy za cíl další metu – najít cestu a barvy, které mě přežijí.

O taje přírodních barev se s vámi ráda podělím v některém z mých kurzů. Letos už to však nebude. Barvy chtějí své a nejlepší období pro barvení je jaro a konec léta. Tak pokud máte zájem, pohlídejte si vyhlášení termínů. Těším se na společné kouzlení s vámi.

Barvičky z minulých kurzů ZDE a ZDE.