Čas pro tapiserie

Zase jsou tu prázdniny a s nimi spousta času, který mohu trávit po svém. Tradičně je už po několikáté zahajuji se skvělou partou a milou lektorkou Milevou v Domě gobelínů v Jindřichově Hradci. Teprve tímto víkendem ze mě spadnou všechny starosti a stres. Pokrok v tkaní je vždy jen malý. No nejdříve se musíme pozdravit, porozprávět, co je nového. Potom se pochlubíme svým pokrokem. Některé, které na to našly čas. Je to povzbuzení k další práci a přemýšlení o práci budoucí, protože se samozřejmě vzájemně velice ovlivňujeme a hecujeme. Už jenom pro to stojí za ten čas se alespoň dvakrát do roka sejít. Rady zkušené učitelky jsou zapotřebí vždy. Žádná z nás toho neutkala tolik, jako ona. Někdy i malý detail, špatně zvolená barva ovlivní výsledek. Párání k tomu patří. Tak se pomaloučku protkáváme k výsledku, spokojené i nespokojené, to když kriticky nahlížíme na to, co jsme měly v hlavě jinak než se ve skutečnosti objevilo na rámu. Patří to k věci.

Tkaní tapiserií je hodně náročné. Každá to máme jinak a to je také moc pěkné. Některá z nás má ráda ostře ohraničené plochy, do kterých vlévá barevné melíry, trápí se s každou barevnou tenoučkou nití, která jí ve změti ostatních dělá neplechu.

Jiná to až tak neřeší, přizpůsobí barevnost a výsledek je pak jiný, ale stejně krásný.

Kde jedna musí mít předlohu jasnou, stačí druhé fotka z dovolené a pak vetká do osnovy svou vzpomínku na nádherné scenérie.

Marcelin maják měl být jako v mlze a je. Sama si upředla i nabarvila vlnu. Na rozdíl ode mě použila chemické barvy na vlnu a podařila se jí úžasná škála barev. Někdy to musím taky zkusit.

Já to mám tak, že si cosi nakreslím, ale protože moje ručně tkaná příze barvená kytičkami nedovoluje si příliš vyskakovat a určovat si přesnou barevnost, hodně improvizuji. Nedržím se pevně toho, co jsem si nakreslila. Hraju si se strukturami, plastičností, aby se mi barvy, tolik vzájemně podobné, neslily v jednolitý flek. Je to náročné a únavné, tak pokrok je jen velmi malý.

Tkaní odráží naše osobnosti. Podobně jako u ostatních tvůrčích činností i tady se projevují naše povahy, to co máme rády, jak jsme zaměřené. To je na tom krásné.

Naše učitelka Mileva se mě ptala, jestli už mi něco visí na zdi. Odpověď zní Ne! Divné. Já si vlastně na tom všem nejvíc užívám ten proces zrodu. Ani tak mi nejde o výsledný produkt jako právě o ten proces. A ten je moc povznášející, zvlášť když ho sdílím s ostatními nadšenci. Tak se zase těším na příští setkání.

Fotky Domu gobelínů z kurzů

Folklorika o Domu gobelínů