Na svět přišla poslední dvě jehňátka z rodu valašek. To nejmenší je překrásně zbarvené, ještě jsme neměli převážně černé jehňátko. Mojmírovy a Bárbřiny geny se spojily a tmavé fleky se rozlily jehňátku po tělíčku. Holky nám stárnou. Porody sice pořád probíhají hladce bez našeho nutného zásahu, ale matky to stojí dost sil, mlíčka je méně, některá jehňátka z dvojčat musíme dokrmovat. Je to trochu vysilující, musíme zvládnout i další práci – střiž, paznehty, kontroly zdravotního stavu, do toho péče o zahradu. Do hospodářství také přibyly slepičky. Vrátili jsme se k nim po více než deseti letech. Snad na nás už lištičky i kuny zapomněly, kam chodívaly na masíčko. Všechno to je nutnost, která se musí udělat a kvůli které mi stojí ostatní práce.

Třeba utkané koberce, kterým jsem ještě stihla zavázat okraje a vyprat je, ale teď ještě čekají na zastřižení a nafocení. Na to musím mít dostatek dobré nálady a čas. Také na stavu  na mě čeká rozdělaný vzorník, vzor z něho bych chtěla použít na nějaké bytové textilie. Místo toho se tam občas zaběhnu podívat a to je tak všechno, co stihnu.

Chtěla bych se už konečně věnovat jenom vlně, začít s barvením, vyprat novou střiž, česat venku, ale priority jsou stanovené. Dokud nebude poslední semínko v zemi, dokud nebudou všechny záhony očištěné od loňských suchých rostlin a keře nebudou mít novou frizuru, nesmím se na vlnu ani podívat (to se pak těžko odolává).