Archiv pro rok: 2019

Čas pro modrou

Japonské indigo pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře, což se mi tak docela nedaří. Semínka klíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují. Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty, paprikami a okurkami a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Má také stejné nároky – dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu …

Barvy z přírody

Kdysi jsem se rozhodla, že k přírodnímu materiálu patří jen chemie přírodních procesů, a tak začala moje dlouhá cesta zkoumání a poznávání tajů přírodních barev. Ani dnes, po nějakých 9 letech objevování, nemohu říct, že všemu rozumím. Ale nějaký pokrok tu k mému uspokojení přece jenom je – přadénka a obarvené rouno už nemají pouze nekonečné množství odstínů žluté a zelené, ale naučila jsem se i vytouženou oranžovou, červenou nebo modrou. Také intenzita barev se změnila od těch nejbledších odstínů po syté a tmavé. Ne že bych si občas nezaexperimentovala s něčím v místních podmínkách nedostupným, ale moje filozofie je pevná v tom, že získané barvy musí být z místních zdrojů, buď z mé zahrady, nebo z něčeho, co roste po okolí. A tak trochu závidím těm, kterým v okolí hojně roste svízel siřišťový nebo se zbavují borytu jako nepříjemného plevele, protože to mi tady neroste. Moje půda nedokáže například přijmout a uživit ani rezedu, ani mořenu barvířskou a světlice tu skomírá, stěží vykvete několik kvítků. Prostě, nemůžu mít všechno. Zato se tu daří jiným …

Zase ty utěrky

Po kurzu vlněném u nás proběhl kurz základů tkaní na osmilistém stavu. To máme vždy několik možností podle toho, kolik času a úsilí do toho chce student/ studentka vložit a kolik toho už případně dovede. No, a tady bylo rozhodování celkem lehké. Nějaké znalosti a zkušenosti už tu byly – s vlnou. Tak co takhle si vyzkoušet bavlněné nitky? To je trochu strašák, natahovat osnovu z tenkých nití. Vyžaduje to buď velkou odvahu, nebo nějaké zkušenosti. U mě to bývalo tak, že jsem nejprve byla hodně odvážná. Dnes už jdu na jistotu a podle zkušeností vybírám nejvhodnější metodu. A tu jsme si také vybrali pro náš záměr – zaplnit celou šíři 40 cm stavu, nějakých 260 nití osnovy, a netkat vzorník, ale rovnou funkční tkaninu v podobě ručníků, co budou ozdobou kuchyně. Naučily jsme se propočítat hustotu návleku a hlavně délku osnovy, dále spočítat spotřebu materiálu a ono nám to potom tak krásně na chlup sedlo, že jsem skoro byla pyšná, jak už to umím. Ve dvou to jde samozřejmě vždycky lépe, nataženo bylo celkem …

Týden s vlnou

To se tak u mě sešly tři přadlenky, které toho už hodně uměly, s přáním a pevnou vůlí posunout se zase o kousek dál. Velkou nohu, široký palec nebo pysk u nich nehledejme. Jedna z nich měla vysportované tělo, to i od toho, jaké krásné vlněné věcičky uměla uplstit (a to je pořádná dřina!). Druhá měla dobrý zrak a velkou trpělivost, to proto, jaké tenoučké nitky umí spřádat. A ta třetí umí tkát látky s perfektní precizností, řekla bych skoro pavoučí prsty že měla. Řeklo by se, že je už není co učit, ale vždy se něco najde. Náplní kurzu byly pokročilé techniky předení, učili jsme se rozeznávat kvality surové vlny z různých plemen a jak ji potom zpracovávat za různým účelem. Přírodní barvířství si přitáhne každou dušičku a okouzlí překvapivým procesem přechodu barev z rostlin do vláken vlny. A nakonec tkaní – jednoduchý stav musí zvládnout každý a šála se bude v zimě hodit. Setkání s lidmi naladěnými na stejnou vlnu je vždy obohacující. Je to i pro mě velká škola a já se …

Prázdniny jsou tu…

… a s nimi spousta času, který mohu trávit po svém. Tradičně je už po několikáté zahajuji se skvělou partou a milou lektorkou Milevou v Domě gobelínů v Jindřichově Hradci. Teprve tímto víkendem ze mě spadnou všechny starosti a stres. Pokrok v tkaní je vždy jen malý. No nejdříve se musíme pozdravit, porozprávět, co je nového. Potom se pochlubíme svým pokrokem. Některé, které na to našly čas. Je to povzbuzení k další práci a přemýšlení o práci budoucí, protože se samozřejmě vzájemně velice ovlivňujeme a hecujeme. Už jenom pro to stojí za ten čas se alespoň dvakrát do roka sejít. Rady zkušené učitelky jsou zapotřebí vždy. Žádná z nás toho neutkala tolik, jako ona. Někdy i malý detail, špatně zvolená barva ovlivní výsledek. Párání k tomu patří. Tak se pomaloučku protkáváme k výsledku, spokojené i nespokojené, to když kriticky nahlížíme na to, co jsme měly v hlavě jinak než se ve skutečnosti objevilo na rámu. Patří to k věci. Tkaní tapiserií je hodně náročné. Každá to máme jinak a to je také moc pěkné. Některá …