Nikdy neříkej nikdy

Už docela dlouho obdivuji práci tkadlenek, které se věnují tkaní šátků na nošení dětí. V naší malé české kotlince se najdou úplné umělkyně, mistři svého oboru. Jejich šátky jsou mistrovská umělecká díla. Přesně propočítané barevné osnovy, složité vzory, výběr materiálu tak, aby vyhovoval všem požadavkům, preciznost a náročnost práce, to všechno jsou detaily, kvůli kterým jsem si říkala, že bych nikdy šátky tkát nechtěla. Jen se obdivně kochám pracemi jiných.

Člověk míní, okolnosti mění. Požádal mě blízký příbuzný, sportovec tělem i duší, on i jeho žena, že by jejich nastávajícího potomka rádi nosili, tak jestli bych nezkusila šátek utkat.

Ráda jsem to pro ně udělala. Byla to výzva, u které ještě stále nevím, jestli jsem to zvládla. Šátek jsem dotkala přesně „za pět minut dvanáct“, den předtím než se malý budoucí sportoveček narodil. Jestli bude funkční, to jsem moc zvědavá. Pro osnovu jsem na radu zkušených vybrala bavlnu – osvědčenou Sněhurku, útek je směs bavlny a vlny. Barvy i vzor si vybrali budoucí rodiče, nešla jsem proti jejich přání, pouze jsem si dovolila hrát si s šířkou pruhů, aby to pro mě nebylo úplně nudné (trochu něco na způsob Fibonacciho posloupnosti).

Teď je šátek vypraný, suší se a čeká, až bude moct ovinout malého mimíska. A já se těším s ním, jak ta moje premiéra dopadne.