Jaro hýří barvami

Zapršelo. Tentokrát celkem vydatně. Pro mě to znamená příslib rostlin, jejich květů, svěžích listů a budoucích plodů. Mnoho možností k získání jemných tónů barev přírody. Nyní se probírám zásobami barevných roun z minulé sezóny, vzpomínám, kde jsem kterou bylinku objevila a jaká barevná překvapení v sobě ukrývala. Často je to velká alchymie. Jdete na jistotu pro určitou barvu, ale ejhle – objeví se jiný, překvapivý odstín. Není to zklamání. Je to hra, která mě moc baví.

Legrační na celém procesu je, že podle zdání nezúčastněného pozorovatele vytahuji z hrnce téměř stejné barvy. Já ale vím, že stejné nejsou. Že kdybych si chtěla nabarvit půl kila příze od jedné barvy, půjde mi to jen stěží, protože i z jednoho hrnce vytahuji přadýnka nebo rouna, která nemají jednolitý barevný odstín. Ale v tom, podle mého, spočívá krása přírodního barvířství. Také v tom, jak barvy v materiálu dále pracují. Některé pomalu prchají z materiálu pryč, některé zvolna proměňují svůj odstín v jiný, jiné jsou stálice nebo možná i trochu časem zintenzivní. I to je pro mě zábavná hra.

Přírodní materiály jsou velice odolné a výrobky z nich vydrží poměrně dlouho. A tak je pro mě zábavné, že barvy v nich mění časem i užíváním charakter výrobku. Ten tak dostává svou patinu, podobně jako předměty ze dřeva nebo jiného přírodního materiálu. Takový předmět člověka neuráží, nevnímá ho jako něco opotřebovaného, zničeného, čeho se je třeba zbavit.

U přírodního barvířství se nesmí člověk zamilovat do jediné barvy a myslet si, že ta bude v materiálu vězet pevně jako kořeny dubu. Ano, nějaký čas mu bude dělat radost a potom bude pomaloučku stárnout. Přesto nebude ubírat na kráse. Důkazem mohou být např. staré tapiserie nebo koptské textilie ze starých nálezů. Všechny výjevy i vzory byly vytkány materiálem barveným přírodními barvivy. Barvy určitě ztratily svůj původní vzhled, ale to nic nemění na kráse těchto textilií, které můžeme nadále po staletí obdivovat.

Víte třeba, proč jsou mnohé staré tapiserie převážně modré? Je to proto, jak jsem byla poučena mou milou učitelkou Milevou Müllerovou z Domu gobelínů v Jindřichově Hradci, že převaha zelených rostlinných a přírodních motivů na tapiseriích se vytkávala materiálem barveným zelenou, která vznikla smícháním indiga a žlutého barviva. Známe to, žlutá + modrá = zelená. Jenže zatímco indigo je hodně stálá barva, žlutá časem vyprchala. Listy stromů, trávy a další motivy jsou tedy nyní modré. Přesto si ale s uznáním a obdivem prohlížíme tapiserie dál. Přežily své majitele i barvíře a další mistry řemeslníky, kteří je vytvořili.

Pro mě je to znamení, že jsem na správné cestě. Ve své zahradě si vypěstuji, kolik potřebuji, a skutečně to není mnoho. Barvy nacházím i v kuchyni, často je to biologický odpad. Také z přírody z vycházek po okolí si přináším kytici, která přírodě rozhodně nechybí a ani nepozná nějaký úbytek. Barvířské rostliny bývají lidmi často označované jako úporný plevel. Je to proto, že už zapomněli jejich hodnotu a nahradili je něčím jiným, většinou chemií. Nejsou to jenom barvy, které v sobě tyto rostliny ukrývají. Jsou totiž i velice často léčivé nebo jedovaté, chcete-li. Ale i jed podávaný po kapkách může léčit.

Bojím se, že už to tak zůstane. Lidé, co pobíhají po zahradě s postřikem proti pleveli a své konání považují za neškodné, co nesnesou jedinou smetánku lékařskou v trávníku, jsou v naprosté většině. Ještě o něco hůř jsou na tom veřejné prostory. Moje v hlavě zachovalé obrázky z dětství a rodinných vycházek, kdy ve strouhách kolem silnic kvetlo všechno možné bejlí, sbírali jsme kartáčky bodláků a spoustu kytiček, se proměnily ve vysečené cosi plné odpadků. Mám za to, že většina lidí už nedokáže snést pohled na něco, co nevypadá jako jeho načančaný obývák. A tak se snaží ze zahrad i okolních prostorů ten obývák vytvořit. Snaží se přírodě ustřihnout křídla. Je to boj, protože příroda je mocná a je na tento boj připravená. Jakmile ukážete svou slabinu, položí vás na lopatky a vezme si zpět, co jí patří.