Matyldiny špalíčky

Máme ostříháno. Při každé další střiži mám méně a méně materiálu. Je to způsobeno tím, že už při stříhání třídím a vyhazuji, co určitě nebudu dál zpracovávat. Dokážu odhadnout, kolik mě to asi bude stát času a energie. V podstatě si nechávám vlnu z plece a boků. Nejhorší část je samozřejmě za krkem, ta jde okamžitě po odstřižení pryč, opatrně, aby neznečistila zbytek. Vlnu ze hřbetu a od zadku si ponechám jen tehdy, je-li neponičená.

Poslední roky, co zvěřinec na noc nezavíráme (dělali jsme to snad jen první dva roky), si ovečky zvykly spát celoročně venku. Dovnitř jdou jen tehdy, když se to opravdu nedá vydržet, při nějaké průtrži mračen apod. Valaškám to svědčí. Jejich vlna je jemnější a bělostnější. Taky paradoxně čistší. Když pominu prach, který snadno vyperu, nebo ho odplaví déšť, jsou valašky zakrmené jen za krkem.

Horší je to s merinkou Matyldou. Nechce „trhat partu“, drží se stále stáda i tehdy, kdy pro ni povětrnostní podmínky nejsou vůbec vhodné. Vlhké studené počasí způsobí, že nasákne jak houba. Povrch jejího rouna je spečený prachem. Vlhko jí určitě nedělá dobře, ale právě ta jednolitá slepená hmota na povrchu jejího kožíšku nedovolí dalším nečistotám proniknout dovnitř. A tak, když se pomalu prostříhávám nůžkami hustou vrstvou, objevují se krásné jemně zvlněné špalíčky vlny, které opatrně skládám do tašky tak, aby horní vrstva rouna nepřišla do styku s tou spodní neznečištěnou. Je to důležité. Ušetřím si tak spoustu vybírání a přečesávání.

I praní a česání Matyldiny vlny má své speciální postupy. Valašku hodím do studené odražené vody a nechám odmočit, párkrát vymáchám a je hotovo. Vodou bez saponátů pak zalévám celou zahradu. Matylda má vlnu velice mastnou. Zkoušela jsem ji už prát podobným způsobem jako valašku, ale není to to pravé. Na konci není to bělostné cosi, co bych si přála mít.

Tak jako musím Matyldu pečlivě stříhat, musím ji i s pečlivostí prát. Za těch několik let, co zpracovávám její rouno, jsem si vypracovala několik způsobů praní, které fungují.

První – vyskládám kousky rouna špičkami dolů do horké vody s jarem. Na rozpuštění tuhé špíny je to opravdu nutné a vlně to neuškodí. Nechávám odmáčet dlouho a snažím se udržet teplotu zabalením nádoby a ponecháním na slunci. Nenechávám lázeň úplně vychladnout, aby se vlákna zase nestáhla. Pak opatrně máchám ve vodě stejné teploty, jako měla prací lázeň. Tenhle způsob je rychlejší, ale má tu nevýhodu, že zakrmení zůstane ve vlně a musí se pak celkem pracně z vlny vyčesat.

Druhý způsob je vlastně ten první naruby. Nejprve zbavím špičky špíny za sucha pomocí kartáčku a potom teprve peru v horké vodě se saponátem. Mnohdy stačí promáchnout v prací lázni jen ty špičky a zbytek vlněného špalíčku není třeba prát, ten je čistý. Tenhle způsob se zdá mnohem pracnější a pomalejší, ale já vlastně nevím, jestli to tak je. Na konci je totiž velice pěkná a všech nečistot zbavená vlnka, ze které se dá rovnou příst bez dalšího česání.

I česání téhle vlny se potom odehrává jinak než u valašky. Na česačku s ní jdu výjimečně, spíš s tím, co už se mi nějak pocuchalo při praní. Jestliže mi ale ještě stále vydržela vlna ve špalíčcích, češu na hřebenech nebo na kartáčích podle typu příze, která je v plánu. Vyhnu se tak drobným zacuchaninkám, nopkům, vlákna v česanci jsou krásně srovnaná.

Příst rovnou z nepraného rouna bych si netroufla. Na to je Matylda dost velká špindíra. Její vlny si ale velice vážím. Je to to jemné, z čeho mohu plést nebo tkát nekousavé věcičky. Nezavrhuji ani ten fakt, že špičky její vlny jsou nažloutlé, narušené místními povětrnostními podmínkami. Ony totiž lépe přijímají barvu a Matylda tak může mít stejně krásné a zářivé barvy jako valašky.

Když se mi chce promíchám čistou bílou z merinky s jiným vláknem, např. srstí angory nebo s hedvábím. Angora dodá merinu bělostnou čistotu, hedvábí stříbřitý lesk.

Šála je utkaná z ručně předené a přírodně barvené příze vlny z Matyldy.

Jak na merino nebo zpracování vlny obecně se můžete dovědět v některém z našich kurzů.