Blíží se termín setkání tkadlenek, mohu už určitě říci dobré party těch z nás, které se každoročně vracíme do Domu gobelínů v Jindřichově Hradci. Je to příjemné odskočení si od běžných starostí a stereotypů. Těším se, zároveň mě ale každoročně trošku stresuje, co si zvolím za námět ke tkaní. Většinou si něco načmárám na poslední chvíli, barvy hledám až na místě a tak s sebou tahám spoustu klubek, většinou nepotřebných, a improvizuji a improvizuji.
Ručně předená, přírodně barvená příze z vlny valašek
Letos jsem ale nějak víc natěšená a námětů mám taky v zásobě dost. Jaro propuklo bleskovou rychlostí. Stromy kvetly jako ve zrychleném filmu a ptáci se mohli strhat v lovu potravy, švitoření, námluvách a stavbách hnízd. Bylo na co koukat, co fotit a najednou mě popadla touha něco takového zachytit vetkané do tapiserie.
V hlavě mám ten obraz vždy naprosto dokonalý. Dostat ho na papír ale úplně nedokážu. Kresba je opravdu jen náznak toho, jak bych chtěla, aby to vypadalo. Vlna je něco jako sochařská hlína. Dá se s ní modelovat. A moje výhoda spočívá i v tom, že už mám natkanou a nabarvenou neskutečnou zásobu přízí a že si mohu další podle svých představ upříst. Nemusím běhat po obchodech a shánět odpovídající materiál.
Tak jak se ptáci ukrývají před mým zrakem pod záplavou bílých třešňových květů a já je mohu pozorovat jako pohybující se stíny ve větvích, tak bych chtěla, aby bílé květy vystupovaly z tkaniny na povrch a tvořily dominantní část a střed obrazu by se propadal do hloubky tmavých stínů, za kterými probleskuje jasně modrá obloha. Jestli se mi to povede? Tak to se teprve uvidí.
Jisté je, že do června čekat nevydržím. A tak už protkávám osnovu a zkouším první květ a vlastně pracuji rychle, dokud mám tu kvetoucí nádheru před očima.
Matyldina stodola 