Jaro je tu. Alespoň podle kalendáře a ptačího zpěvu. Chladné počasí zatím nechává rostliny spát. Já už ale myslím na první barevné lázně. Barvířská sezóna začala.
Je třeba vysadit první semínka, naplánovat zahradu, protože velká část barvícího rostlinného materiálu pochází právě z mé zahrady. Počasí umožňuje pobyt venku a vycházky po okolí, a tak se můžu porozhlédnout i tam.
Bývaly časy, kdy jsem experimentovala se vším, co se mi dostalo pod ruce. Byla to doba objevování, doba převážně zelenožlutá, doba barev, které byly prchavě jemné. Také to byla doba toužení po něčem exoticky zářivém. Ale nakonec jsem vděčná sama sobě, že jsem nepodlehla lákadlům a zůstala věrná své původní myšlence – zpracovávat lokální vlnu a barvit ji pouze lokálními rostlinami, hlavně takovými, kterých je dost nebo které si v dostatečném množství vypěstuji sama. Toho se držím.
Když se probírám starými fotografiemi i obarvenými zásobami v Matyldině stodůlce, není to zas tak málo. Pozoruji také, že za těch několik let, co se barvířstvím zabývám, začaly být tlumené přírodní barvy velice v kurzu. Výrobci vlněných přízí umí vždy zareagovat na poptávku. Ne že by se vrhli na renezanci přírodních barviv, ale chemie se velice snaží tomu přírodnímu přiblížit. Jestli je to dobře nebo špatně, nevím. Diskuze o šetrnosti nebo nešetrnosti barvení chemického i přírodního jsou nekonečné a oba tábory mají v lecčems pravdu.
Myslím, že záleží na jednom každém z nás, jak se k tomu postavíme. Pokud budu chtít být úplně ekologická, nebudu barvit vůbec a nechám vlnu v čistě přírodních odstínech. Jestliže se mi zasteskne po barvách, pak se to ani v případě přírodního barvířství bez trocha chemie neobejde. Je jen na mně, jaký druh si zvolím. Vezmu-li si za příklad modrou barvu, mohu barvit indigem a používat při procesu nepěkné chemikálie nebo si najdu cestu, při které chemii nepoužiji vůbec. Modrá bude sice světlejší než ta s chemií, ale já budu mít dobrý pocit.
Přírodní barvířství je cesta. Ta moje se podobá polním cestám, po kterých jsem jako dítě chodívala s tetičkami na procházky. Kolem kvetou rozličné druhy bylin, co mě tety učily poznávat, ve vzduchu prozpěvuje skřivánek, z příkopů je slyšet cvrkot a bzučení hmyzu a já si sbírám „kartáčky“ – bodláky, kterých bylo všude kolem spoustu (kam jen se poděly?) Domů jsem vždy nesla do vázy nějakou kytičku pro mamku, to sbírání kytek všeho druhu mám asi v krvi.
Jiná z cest přírodního barvířství se ale může podobat nákupu v supermarketu nebo na eshopu. Stačí pár kliknutí a vysněné barvy putují přes oceán až do mé kuchyně. S touhle cestou už tak srozuměná nejsem. Asi mi to i vadí. Nevím odkud rostlinný materiál přišel, jak byl vypěstován nebo sklizen, a ta dlouhá cesta než sem doputuje. To už si rovnou můžu koupit komerční přízi, vyjde to nastejno.
Vím, že se bez chemického barvení neobejdeme a k přírodnímu se těžko budeme vracet. Nenosíme jedno oblečení několik let, ohledně barev, jejich stálosti i sytosti odstínů jsme nároční. Přesto bych si moc přála, aby staletími prověřené přírodní barvířství mělo vedle toho komerčního chemického své místo. Snažím se tomu přispět.
Zajímají-li vás tajnosti procesů barvení různými rostlinnými materiály, jsem ochotná se s vámi o své zkušenosti podělit na některém z mých kurzů. Kurz přírodního barvířství bude vždy originální v závislosti na období, počasí a době sběru rostlin. V tom spočívá kouzlo přírodního barvířství – dobrodružství objevování
Fler:
Matyldina stodola 