Konečně jsem se dopracovala k tomu, k čemu jsem se dopracovat chtěla. Od začátku vím, že vlna z našich valašek je vhodná, lepší by bylo říct nejvhodnější, pro kobercovou přízi. Potvrdila mi to i moje milá lektorka na kurzech tkaní tapiserií a jejím několik desetiletí dlouhým zkušenostem věřím. Potvrzovala jsem si to sama experimentováním a zkoušením různých způsobů předení i skaní, výběrem toho nejvhodnějšího rouna a potom taky stavu.

Udělat dobrý vlněný koberec, aby opravdu sloužil déle než dva tři roky, je věda. Prokousávám se texty v angličtině, protože jinde informace najdu jen stěží. Učím se a hledám informace od lidí z celého světa. Nakukuji jim pod ruce, tajně závidím jejich um, nepřetržené tradice, předávání tajností i dovedností z generace na generaci a taky pomůcky a materiál, které v zahraničí můžete běžně koupit.

Učarovaly mi seveřanky, jako ostatně i zbytku světa, protože ty povýšily tkalcovské řemeslo na skutečné umění. A podělily se o něj. Takže dnes vidím tkát severské techniky Američanky stejně jako třeba i Japonky. Díky mnoha obětavým lidem je tkalcovské řemeslo opět populární. Dostupné jsou knihy, videa, digitálně zpracované staré tkalcovské knihy plné rozličných vazeb. Stačí si jen vybrat (což je mnohdy z takového množství těžké) a pustit se do práce.

Napodobuji všechny ty nesmírně šikovné, tvořivé lidi, učím se tím, ale zároveň si hledám vlastní cestu, protože nechci být kopírák. Valaška a všechno dobré z přírody, co mi okolí nabízí, mi v tom pomáhá. Stokrát se můžu dopředu rozhodnout a plánovat, že výsledný koberec bude vypadat tak a tak. Hned po pár utkaných řádcích už si to samo říká o něco úplně jiného. Nechávám se vést, improvizuji, reaguji na vzniklé situace a komplikace řeším tak, že to vypadá jako záměr.

Tak třeba vznikl koberec Ptáci v trní. Nebyl naplánovaný. Za jeho vznikem stojí naprosto banální a pro tkalce protivná věc. Uzlík v osnově. Přestože si neustále opakuji, že uzly v osnově NE!, že raději oželím ten velký kus materiálu, v tomto případě to bylo hned několik metrů a ty by mi bohužel chyběly. Nechala jsem ho tam a pak jsem litovala. Bylo jasné, že s každým pohybem bidlenu tam nebo zpět ten protivný uzlík odírám, rozvazuji a zároveň si danou osnovní nit vytahuji. Potřebovala jsem překlenout nebezpečné místo bez přirážení paprskem. Nenapadlo mě nic jiného než moje vidlička na tkaní tapiserií. A když už jsem ji měla v ruce a musela každou řadu takto doklepávat, proč si tam neudělat nějakou „opičárnu“? Na tom dvaceticentimetrovém úseku jsem si tedy vyhrála a vytkala malou tapiserku. A aby tam nezůstal ten ptačí jedinec sám, zopakovala jsem si to ještě dvakrát, teď už záměrně.

Tahle osnova mě potrápila ještě jednou, při dokončování všech koberců. Hned první zavázané uzlíky na okrajích mě štvaly. Byly moc velké. Představovala jsem si, jak se bosou nohou procházím po koberci, až dojdu na jeho okraj a šlápnu na ty hrubé uzly. Celý dojem je zkažený. Navázala jsem tedy ploché uzly, co znám z macramé technik a najednou mě to začalo bavit. A tak má každý kus své vlastní originální okraje. Některé mi sice trvaly déle než tkaní samotného koberce, ale co na tom záleží?

Kdyby se mě teď někdo zeptal, jak dlouho mi trvá práce na jednom koberci, nedokážu mu odpovědět. Já to nevím. Nedá se to spočítat. Neodměřuji si čas strávený s ovečkami a péčí o jejich zdraví a tím i o pěknou vlnu. Neodměřuji si čas strávený praním a čištěním, česáním nebo barvením vlněných chomáčů. Neodměřuji si čas strávený procházením se po okolí a sbíráním rozličného materiálu, který možná bude barvit. Ani si neodměřuji čas strávený pobíháním po zahradě, pěstováním a sklizní zahradních barvířských rostlin. Nevím ani, jak dlouho trávím svůj čas hledáním informací, plánováním, počítáním osnovy nebo promýšlením jak ji navést do nitěnek. A následné dokončovací práce zaberou několik televizních večerů (ještě že jsou dobré kriminálky). Ani tady by mě nenapadlo něco měřit. Měla bych s sebou nosit stopky? Ne. Dívám se na vše reálnýma očima. Tyhle hodiny a hodiny mi nemůže nikdo zaplatit. Cena jednoho kusu je víceméně symbolická. Vlastně tomu, kdo se rozhodne ode mě takový koberec mít, daruji kus svého života, své chvíle v přírodě, svou radost ze zvířátek nebo své myšlenky.

Mé nové kousky, kterým trvalo tak dlouho, než přišly na svět, najdete v našem obchůdku.