Koberec je skoro hotový, jen mi na konci došla bílá a v zásobách nebyla žádná podobná té, kterou jsem použila. I zalovila jsem ve své vlněné stodůlce a vytáhla plný pytel bílé valašky. Nezdála se mi příliš kvalitní, konce lokýnek byly občas „spečené“, taky byla poměrně krátká, ale pro útek, říkala jsem si, to bude stačit.

Budoucí koberec tkaný z ručně předené a přírodními barvivy barvené valašky

Začala jsem vlnky vyčesávat na kartáčích (česačka už odpočívá uložená do zimního spánku), a jedna rolička za druhou se krásně leskly. Měly barvu ve sklenici čerstvě nalitého mléka. Spředením vlna vždy dostane tmavší nádech, tak výsledkem byla jemná smetanová barva.

A jak přibývala klubíčka, bylo mi jasné, že tahle příze bude úplně něco odlišného, než ta použitá v koberci. A celý proces mě natolik vtáhl do sebe, že si neustále kontroluji, kolik že rouna mi ještě zbývá a jestli budu mít dostatek příze na celý nový projekt, protože tahle vlnka, která na začátku vypadala, že ji použiji jenom na výplň něčeho, se ukázala být nádherná a na valašku neobvykle hebká. Předu na vřetánku a hned skám do trojnitky. I tím je příze nadýchanější a měkčí.

A já si tak pro sebe uvažuji, jestli by mohla být proměněná třeba v teploučký pléd nebo přehoz. Nebo z ní bude koberec u postýlky, do kterého je tak příjemné šlapat bosýma nohama.