Ručně tkané utěrky

„Do toho bych se nikdy neutírala! Je to škoda používat na nádobí! Zničily by se! Použila bych je spíš jako dečku nebo prostírání!“… takové a další podobné věty slýchám ve vztahu k ručně tkaným ručníkům nebo utěrkám. Kdybych se na věc dívala před časem, bez osobních zkušeností, určitě bych souhlasila. Ručně tkaný výrobek není levný a utírat si do něj ruce nebo ho používat v kuchyni s veškerou zátěží by byla představa hrozné škody.

Ale jaká je to vlastně škoda? Koupím-li si drahý vlněný koberec, položím luxusní podlahu, pak po tom všem šlapu, nelétám vzduchem. Koupím-li si drahou sedací soupravu, nezakryji ji igelitem, používám ji. Jakoukoliv jinou věc, do které investuji větší peníze, používám. Vím, že mi bude dobře a déle sloužit než levný výrobek. Proto jsem investovala peníze. Stejné je to s utěrkami.

První, na co se zákazník dívá, je vzhled výrobku. A hned potom se podívá na cenu. Možná až na třetím místě řeší, z čeho je výrobek zhotoven a kdo ho vyrobil. Cena se ale  odvíjí právě od tohoto třetího hlediska. Země původu cenu ovlivňuje značně, ale o tom se tu rozepisovat nechci. O materiálech už také něco víme – nejlevnější jsou samozřejmě syntetika, ale kdo si chce utírat ruce do umělotiny, která nesaje? Potom je tu bavlna. Koupila jsem si levné bavlněné utěrky. Je přes ně skoro vidět. Slouží mi jako hadry k úklidu, protože na utírání nádobí nebo rukou se nehodí. Jsou okamžitě mokré. Stejně dlouho, jako ty hadrovité utěrky, používám ty, které mi kdysi pořídily do výbavy maminky, babičky nebo tetičky. Slouží dobře, protože jsou z kvalitních bavlněných nebo lněných materiálů. A ty mi byly vzorem pro mé vlastní – ručně tkané.

V prádelníku mám totiž také utěrky, které jsem si utkala. Nešetřím je. A rodina dostala nakázáno, že je má používat jako ty ostatní. Zpočátku s tím měli problém. „Tvoje utěrky vypadají jako dečky.“ řekla mi dcera. Do deček se přece ruce neutírají. Po čase si ale zvykli. První moje ručně tkané utěrky užíváme pravidelně už tři roky. Ráda si pod nimi nechávám třeba kynout těsto na chléb. Tyhle utěrky pohozené kdekoliv v kuchyni nebudí dojem nepořádku, ale kuchyň doplňují. Je to prostě pěkný kus textilu. Další věc, co na nich miluji, jsou jejich vlastnosti. Savost je samozřejmostí. Ale skvělá je i jejich údržba. Peru je s ostatním prádlem v pračce, pověsím a potom rovnou složím do police, protože se nemačkají.

Utěrky si mohu vyrobit na míru svým vlastním požadavkům i mé kuchyni. Mohu si vybrat barvy, materiál, zvolit odpovídající velikost, rozhodnout se pro způsob zavěšení. I v tom spočívá kouzlo ručně tkaných výrobků. A podobně, jako se nebály babičky použít utěrky jako dárek, nemusím se ani já stydět něco takového darovat.

A co vy? Přesvědčila jsem vás? Nemáte chuť si vyzkoušet něco trochu jiného? Jestli ano, je možné se domluvit na zakázce podle vašeho přání. Neváhejte mě kontaktovat.