Oprášila jsem svůj letitý pletací stroj Dopleta a spolu s ním i své dovednosti, které jsem si nacvičovala před dávnými lety, ještě v minulém století coby náctiletá.

Pokouším se o jednoduchou strukturu

Bývaly to ale doby. V pátek jsem přijela z internátu, v sobotu nahodila očka a pletla, v neděli do večera dokončovala a v pondělí už jsem frčela do školy v novém svetru. Když nebyl po ruce materiál, rozpáral se svetr, který už nebyl „in“ nebo jsem pletla s tím, co bylo po ruce. Třeba s chemlonkou, kterou jsem vylepšila barevnými šicími nitěmi ze zásob mojí mamky. A na světě byl hned model, který neměl nikdo jiný. To mě bavilo – být originální. A vlastně mě to baví dodnes. Nerada pletu nebo dělám cokoliv jiného podle návodu. Ty používám jen zpočátku, když se chci něco naučit. A pak už se spoléhám jen sama na sebe. I za cenu, že budu desetkrát párat a začínat znovu.

Pak přišla doba, kdy pletených doplňků bylo tolik, že mě přestalo bavit něco vymýšlet. Stroj skončil v kufru. Na hodně dlouho.

Až teď mě spolu s plánem jednoduché pleteniny napadlo ho znovu vytáhnout. Raději se sice zabývám tvorbou „pomalých hadrů“, vlastně těch úplně nejpomalejších, ale občas potřebuji vytvořit i něco rychlejšího. A může být něco rychlejšího než stroj?

Zase omyl. Pletenina sice vypadá jednoduše, ale to bych nebyla já, kdybych si to něčím nezkomplikovala. A tak po každé dvacáté řadě zabrzdím a přetahuji různě očka z jedné jehly na druhou, abych ozvláštnila hladké pletení. Líbí se mi to. Ale jsem opět u „slow clothes“, které mě stojí čas. Jenže ten čas nakonec ztracený není. Při pletení mi nabíhají nové myšlenky a nápady, a tak už spřádám plány na další budoucí pleteniny.