Indigo ve skleníku dosáhlo výšky sousedních rajčat. Je to opravdu impozantní rostlina, když uvážím, z jak malého nepatrného semínka stačí za tak krátkou dobu vyrůst. I když mi počasí není nakloněno a venku to vypadá, že už zima co nevidět udeří, mráz zatím nepřišel a rostliny bohatě kvetou. Je to moje zbožné přání dopěstovat se semínek, která jinak musím složitě shánět. Letos jsem se nedostala k letnímu barvení a prochladlé lístky rostlin moc barviva neslibovaly.

Přesto se povedlo. Materiálu bylo dost, a tak jsme mohli barvit různá vlákna od jemného merina, přes merinolandschaf a samozřejmě nechyběla valaška.

Každé vlákno přijímalo barvu různě. Někde vyšla barva spíše do zelena a modře se jí vybarvit nechtělo, jiná modrala okamžitě jakmile byla vynořena z lázně. Zbytky barvících lázní jsem slila dohromady do dvou kbelíků, jeden pro merino, druhý pro valašku, a nechala je stát do druhého dne. I to zafungovalo dobře. Obě rouna se obarvily do modra a byly modré už ve kbelíku. Odsály si z lázně skoro všechno barvivo. Pro mě je to nová zkušenost, že nemusím s barvením zas tak moc chvátat ve strachu, že mi modrá někam uteče.

Všechny barvičky se nakonec povedly bledě modré až zelenomodré. Vůbec mi to nevadí. Těší mě, že k výrobě této barvy jsem nemusela použít žádnou chemii. Stačil ocet. Je to absolutně nezávadná barva. A ze zkušenosti z minulých let vím, že až budou vlněná vlákna spředená, dostane barva na intenzitě. Případně si počkám na příští rok a přadýnka půjdou do barvy znovu.